Jak se krok po kroku přibližujeme více k sebelásce, dojde nám dříve či později, že život není tak složitý, jak jsme si možná mysleli. Zákonitosti života jsou vlastně docela snadné, složité je spíše to, že často my sami si život komplikujeme špatnými rozhodnutími a může se stát, že vlastně ani nevíme, proč se to děje.

Nevíme, proč děláme to, co nám očividně nijak neprospívá – třeba kouříme nebo pijeme alkohol, mluvíme špatně o lidech za jejich zády a když se jim díváme do očí, hrajeme jejich nejlepší přátele. Ale děláme to, protože i kdybychom chtěli přestat, náš mozek se jasně postaví za názor a přání: „Chci další cigaretu! Cigareta je fajn!“ nebo  „To, co jsem říkal, jsem tak přece nemyslel.“

Dokonce však i odpověď na tuto otázku, proč si věci a vztahy v životě tak komplikujeme, je snadná. Posloucháme totiž více mozek, který za nás rozhoduje i to, co by neměl. A neměl by za nás rozhodovat vždy a všude proto, že nás vede jen tam, kam to zná. Nikdy nezvolí novou cestu, protože se bojí. A bojí se proto, protože  nemá rád nic nového – znamená to pro něj mnoho práce učit se nové věci, dělat více rozhodnutí, nová rozhodnutí v nových sférách života a to on nechce. Je líný, protože jsme mu to dovolili.

Vlastně náš mozek nechce vládnout celému našemu životu, ale kdysi před lety jsme mu ten úkol dali my sami a on už si nepamatuje ani to, že vládnout nemusí a může kus své práce přenechat duši a intuici.

Co se nejspíš stane, když začneme mozek učit myslet správně?

Když jsem byla přesně v této fázi sebelásky, přiznala si, že nevím, kým jsem, ukázalo se, že má rodina a mí blízcí přesně věděli, kým jsem, kdo jsem, co mám ráda, kdy se bojím, proč na to nemám, co zvládnu a co naopak ne.

A v tu chvíli jsem opět pochopila, jak obrovsky důležitý je základ, který jsme položili společně v minulých článcích. Protože jsem se ocitla v situaci, kdy se můj mozek sice začal vzdávat – což jsem vlastně chtěla – ale najednou mí blízcí mi ho začali nahrazovat a snažili se mě udržet přesně ve starých kolejích, ve kterých já jsem odmítala žít. Nahrazovali myšlení mého mozku jejich myšlením i mysleli si dokonce, že mi pomáhají.

Může se to stát i vám a s největší pravděpodobností se to stane. V mém případě tomu tak nebylo, ale ve vašem tomu tak může být, že si vaše rodina a blízcí pomyslí, že potřebujete vrátit tam, kde jste byli a udělají to s nejlepšími úmysly. Jenže láska není úmysl. Láska je čistá svoboda a milovat bez podmínek. Láska znamená zamýšlet se vždy nejdřív nad tím, zda máme právo někoho směrovat, když sami nevíme, kam v životě jdeme.

Musíme na to být připravení a vědět neustále, že to, kam jdeme, potřebujeme vědět my sami a musí to jít z hloubky našeho nitra. Nemůže o tom rozhodovat nikdo jiný. Jen vy sami jste klíčem k vašemu životu a musíte vzít zodpovědnost jen a pouze do vašich rukou. 

Jak tedy docílíme toho, aby se mozek vzdával ve chvílích, kdy to potřebujeme a převzal otěže rozhodnutí tehdy, když má?

Potřebujeme udělat nyní to nejdůležitější  – vložit do podvědomí nové vzorce, nová klíčová rozhodnutí, nová nastavení, ve kterém budeme žít den po dni. Do podvědomí tato nová nastavení vložíme nejrychlejší cestou – VĚDOMĚ. Náš mozek si už ode dneška nemůže dělat s námi to, co on chce. To dělal doposud a nejspíš jsme nežili život snů v lásce a harmonii těla i ducha. 

My mozek potřebujeme a dokáže odvádět famózní práci v našem životě, ale nejdřív ho to musíme naučit a ukázat mu směr a to VELMI RYCHLE. Možná vás to překvapí, ale věřím, že když to pochopíte, začne vám to dávat smysl. 

RYCHLOST JE KLÍČEM K ÚSPĚCHU této fáze.

Jste-li přesně v této fázi sebelásky a základy smíření, odpuštění, přijímání a přijetí pravdy máte zvládnutou, vkládejte nové vzorce do podvědomí RYCHLE. Tento krok je rychlý, zábavný, odhodlaný. Nimrat se a zdržovat se se tady prostě nevyplácí.

Cesta k sebelásce, jak jste si možná někteří všimli, je protkaná i všemi čtyřmi charakterovými typy člověka – melancholikem, sangvinikem, cholerikem a flegmatikem. Úplně každý člověk, bez ohledu na to, které charakterové typy osobnosti v něm převládají, si zdokonalí ty, které jsou u něj v pozadí. A přesně to je také cílem.

Nejen proto ale tato fáze musí být rychlá. Povím vám, proč musí být rychlá a proč je tak klíčové nové vzorce přidávat každý den a přidávat jich co nejvíce co nejrychleji.

To znamená, že první den se například rozhodnete, že se zbavíte návyku ponižovat se, mluvit o sobě špatně. I když uděláte chybu, prostě vědomě si pohlídáte, že už neřeknete nejen v duchu, ale ani nahlas: “Já jsem ale (doplňte si sami)….”

Hned druhý den přidáte další změnu starého vzorce, například, že každé ráno se na sebe usmějete do zrcadla a řeknete si nahlas: “ahoj, dobré ráno” nebo “dneska se stane něco skvělého.”

Třetí den k těmto dvěma předchozím novým vzorcům, z nichž se za pár dní stane návyk, přidáte další změnu, třeba: “Pojedu předpisově za volantem a všechny ostatní řidiče respektuji.”

Možná se to nyní vašemu mozku zdá až příliš rychlé a těžké, ale vězte, že není. I rychlost má v našich životech své místo a tento krok prostě musí být rychlý. Občas je potřeba naučit se říct: “Mozku, zmlkni, teď tady velím já a tohle musí být rychle!” Povím vám proč.

Přestože některé kroky k sebelásce nám mohou zabrat týdny i měsíce, základy nových vzorců musíme dát VĚDOMĚ do mysli a následně PODVĚDOMÍ rychle. Má to prostý důvod.

Představme si sklenici kávy, černé a silné kávy. Tato káva představuje vzorce chování a myšlenek, které nám neprospívají. Přidáme-li jeden nový vzorec – vypadá jako čistá průzračná a zdravá voda, kterou naše tělo nutně potřebuje. Každý nový vzorec, který do naší mysli vložíme, vypadá jako lžíce vody, za měsíc je však z těchto lžící pořádná sklenice.

Když vložíme každý den nový vzorec a nahradíme ten starý, bude nějakou dobu trvat, než si nový vzorec mozek osvojí, avšak za měsíc dokážeme nalít čistou sklenici vody do kávy tak efektivně, že žádná káva už nám nezůstane. I když naše mysl si ještě vybaví staré vzorce, ty nové už obsadily jejich místo a vidíme-li, jaké ovoce nesou, nikdy se k těm starým už nevrátíme.

Budeme-li naopak POMALÍ a přidáme nový vzorec jednou za měsíc, sklenici kávy budeme  pak velice dlouho měnit na vodu a každý den půjdeme vstříc boji proti starým vzorcům, které mají prostě sílu. 

Zkusmě nalít jednu lžičku do sklenici kávy, co se pak stane? Nic.

Zkusme nalít 10 lžic vody do kávy, co se stane? Vlastně také skoro nic.

Zkusme však do kávy nalít naráz půl litru vody rychle – najednou žádná káva už ve sklenici nezůstane, jen voda, čistá a zdravá.

Potřebujeme dostat čistou a zdravou vodu do našeho mozku – vodu ve formě nových krásných a čistých vzorců, které půjdou ruku v ruce s myšlenkami, slovy a také činy. Neuděláme-li to rychle, dřív nebo později přijde únava, neuvidíme tolik pozitivních změn, abychom setrvali v našem úsilí, v naší víře. Může se stát, a stává se to velmi často, že upadneme za půl roku do deprese a opět se necháme přesvědčit tím starým hláskem našeho mozku, že jsme směšní a že je pozdě začít něco měnit. Dáme prostor mozku protestovat a naše otěže opět přebere ten, koho jsme se tu snažili vlastně zkrotit – mozek. Protože už je unavený z toho, kolik úsilí jsme odvedli a výsledky jsou jen občas.

Podělím se s vámi o svých 5 nejdůležitější vzorců, které jsem zasadila okamžitě v jeden den do svého života a ve které věřím, že nastartují každého směrem na vrchol sebelásky. 

1. Neřešme neustále to, co bylo, co by snad mohlo být a co bude. Žijme teď.Tady. Nyní. V tuto chvíli. 
2. Zaměřme se na to, co děláme a jaké to má následky. Rozdávejme lásku. Jak vůbec láska vypadá ve slovech a v činech? Přináší to, co děláme, lidem radost? Je někdo šťastnější? A já jsem šťastná? 
3. Zajímejme se o druhé a nemluvme jen o sobě. To, co dáme, se nám navrátí zpět bez hledu na čas a určení, odkud se to vrátí. 
4. Nezáleží na tom, odkud jsi, záleží jen na tom, kým se rozhodneš být. 
5. Neřešme druhé lidi, zodpovědnost máme jen za svůj život a za životy svých dětí (do určitého věku.)

Změnila jsem svůj život vlastně ze dne na den a proto vím, že je to možné. A to, co je potřeba v této fázi změny udělat, je analyzovat minimálně 3 dny každou svou myšlenku a vést rozhovor sami se sebou, zda vám tato myšlenka prospívá, k čemu vám dopomáhá, je prospěšná nebo přináší s sebou vztek a lítost, zlobu a nenávist?

Můžete si to i psát samozřejmě. Je to na vás.

Jisté však je, že stoupáním na vrchol sebelásky váš mozek začne fungovat jinak. Vzniknou v mozku nová spojení, odblokují se postupně bloky a traumata a na vrcholu zcela zmizí strach. Zůstane jen víra.

V příštím článku se dostaneme už blizoučko vrcholu a podělím se s vámi o to, jak se napojit na intuici, která vám dokáže určovat správný směr vašeho života.

Barbora Ujčíková