Život je jako puzzle, které skládáme do svého jedinečného neopakovatelného obrazu a těšíme se na to, až jednou bude vypadat celistvě a dokážeme v něm konečně uvidět opravdový obraz. Některé dílky mění životem svou podobu, avšak jeden dílek jakoby stále unikal čím dál většímu počtu lidí. Jenže je mnohdy důležitější než kterýkoliv jiný, o který se snažíme. A o tomto dílku vám chci napsat.

Blízkost je tím dílkem, bez kterého se neobejde obraz žádného člověka. Tak obyčejná, přesto naprosto vzácná, zázračná a uzdravující každodenní lidské bytí. Proč je důležitá a k čemu ji tak moc potřebujeme? Jak ji chápat a především jak ji žít? To Vám dnes chci povědět.

Blízkost totiž rozhoduje o tom, jaký obraz na sklonku života uvidíme, co ucítíme při pohledu na něj a co víc, rozhoduje také o tom, co v tu samou chvíli uvidí a ucítí lidé kolem nás. A možná vás teď ihned napadne: „Copak na těch druzích záleží? Je to přece můj obraz!“

Pojďme si hned odpovědět: „Ano, záleží. Dokonce velmi!“ Blízkost je jako otisk vaší energie, je jako stín, bez kterého se v určitých úhlech života prostě neobejdete. Blízkost je tou nejdůležitější ingrediencí, kterou svému životu potřebujete dát, aby život sám měl smysl a dokázali jste ho prožívat doopravdy.

Povězte, s kolika lidmi jste si opravdu blízcí?

Kolik srdcí opravdu znáte?

Pro kolik lidí ve vašem životě jste ochotní otevřít svá srdce?

S kolika lidmi se nevidíte půl roku a v okamžik setkání cítíte vděčnost, pokoru, napojení, lásku, opravdové přátelství?

Jste si blízcí se svými dětmi? Víte, o čem sní a co je trápí, co je dělá šťastnými a dokážete to přijímat?

Jste si blízcí se svými rodiči? Nebo oni s vámi?

Blízkost – co to je a kde je ukrytá?

Možná se dnes cítíte nejosaměleji, jako ještě nikdy a chci vám povědět, že to je v pořádku. To nevadí. A nevadí to proto, že blízkost je jen ve vašich rukou. Blízkost dokážete vybudovat úplně stejně jako dokážete ušít bundu, upéct koláč nebo se naučit jezdit na kole. Vše začíná u vás kdesi hluboko uvnitř, kam jste ji často vědomě a někdy nevědomě schovali.

Blízkost není něco, po čem touží jen někteří lidé a ti ostatní si prostě vybrali, že se uzavřou a nepotřebují ji. Blízkost nás totiž přímo definuje, blízkostí se přímo stáváme při zrození a s blízkostí se doslova rodíme. Tvoří nás. Je v nás. Je naší podstatou. Zrodili jsme se z buněk matky a nikdy jsme ani na vteřinu nebyli sami – každá naše buňka byla součástí naší matky a mnoho z nich také součástí otce. Devět měsíců jsme se rodili v naprosté blízkosti spojené buňkami. Blízkost je jednoduše v nás. A když se narodíme, je to to jediné, co známe, chceme a milujeme – blízkost tepla, lásky, tónu hlasu, doteku, energie.

Opravdu teď toužíme být šťastní, snažíme se dělat ta správná rozhodnutí, snažíme se odpouštět, snažíme se uzdravovat traumata, snažíme se poznat to, kým opravdu jsme, ale možná nám unikala jedna zázračná naprosto klíčová ingredience života – blízkost.

Blízkost jednoho člověka ke druhému. Ukázat, kdo jsme. Vůbec dovolit si to objevit, kdo opravdu jsme. Sdílet s někým naše emoce, strachy, pocity, chyby a taky neúspěch. Sdílet svůj život v pravdě, jaký opravdu je. 

Blízkost – proč jsme ji uzamkli a jak ji znova zažehnout?

Svět až příliš tříští naši pozornost a unikají nám ty nejdůležitější chvíle, která nám život nabízí. Držíme foťák v ruce, abychom zachytili okamžik, který už navždy bude ponořen s tisícem dalších snímků v našem telefonu, místo toho, abychom si ho vpisovali přímo do paměti opravdovým prožitkem té jedinečné chvíle Teď.

Jedeme autem do práce a místo vděčnosti za život spěcháme. Kupujeme rohlíky a místo svého úsměvu, který můžeme darovat pokladní a pronesením věty: „Jak se dnes máte?“ se jen zabýváme svými soudy o tom, jak je prodavačka dneska zase nevrlá.

Opravdu musíme všechno, naprosto všecičko v životě ztratit, aby nám mělo šanci dojít to uvědomění, jak moc nebo spíš jak málo stačí k tomu život opravdu prožívat? Přece nemusíme čelit ztrátě, abychom si uvědomili, jak moc máme právě teď.

Blízkost nám nikdo nemůže vzít. Musíme ji v sobě pouze opět zažehnout, protože se zdá vyhaslá stejně jak obloha zahalená v mlze.

Máme pocit, že už blízkost nezažíváme, protože někdo nás opustil. Někdo nám ublížil. Někdo nám nebyl blízký – máma, táta, bratr, sestra, partner – když jsme to nejvíc potřebovali. Zůstali jsme sami a přežili jsme. I sami jsme to zvládli, i když poznamenaní zklamáním, že lidé tu pro nás nebyli. A tu pomyslnou dýku v srdci si hýčkáme jakoby to snad mělo být navždy. Dáváme svůj největší vrozený dar blízkosti do rukou těch, kteří udělali rozhodnutí, které ublížilo nám – a zapomínáme, že především ublížilo jim. To, že jsme vše zvládli sami, nám paradoxně nedodává sílu, nýbrž bolest. Proč nejsme na sebe pyšní? Z jediného důvodu. Protože jsme ztratili pocit blízkosti druhého, v tom to je.

Jenže vězte, že ta obloha vyhaslá není, jen hvězdy jsou ukryté v zácloně mraků, které zde ale nebudou věčně. Je potřeba zažehnout opět blízkost, vrátit se v čase a začít napravovat. Vraťme se na místa, kde jsme vyrůstali a dovolme si plakat, smát se, dovolme si emoce  ítosti. Dýchejme. Žijme.

Už nejsme to malé dítě, bezbranné a plné strachu. Jsme už dospělí a silní, připravení promluvit a naslouchat. Vraťme se za lidmi, kterým jsme ublížili a řekněme „promiň“. Vraťme se v myšlenkách za lidmi, se kterými se chceme rozloučit a říct jim… cokoliv, co znamená nápravu, úlevu, kdy spadnou naše okovy, které nás celá ta léta svazovaly. Ne vše lze napravit tak, jak bychom si představovali. Avšak mnoho bolesti lze napravit a uzdravit, když nejdřív sami sobě budeme ochotní být blíž, blíž svým bolestem, emocím, blíže své radosti a zranitelnosti.

Jsme jen lidé. Přesto se v tom slovu „jen“ skrývá tolik privilegií žít naprosto dokonalý bohatý život plný lásky, odpuštění a blízkosti.

Nyní si nebudu ptát, kolik lidí je vám blízkých, avšak kolika lidem jste blízcí vy? Kolik lidí vidíte naprosto v čisté lásce?

Dokážete být oporou svým dětem i tehdy, když se rozhodují jinak, než čekáte? Dovolíte lidem dělat chyby, které jste kdysi udělali vy?

Jak vybudovat blízkost?

Naslouchejme. Mluvme méně.

Objímejme. Beze slov.

Jsme knihovnou své duše. Je čas roztřídit knihy – odložit staré knihy, které nám neslouží a přečíst nové.

Zajímejme se o druhé. Upřímně a bez ohledu na to, kdo se zajímá o nás.

Dělejme úctyhodné věci. Přestaňme dělat to, za co je třeba se stydět.

Nechme žít své děti po svém. I ony musí udělat chyby a žít svůj příběh tak jako my.

Seďme občas ve tmě a tichu jen se svými myšlenkami. Buďme blízcí sami sobě.

Dovolme druhým nahlédnout do našeho nitra. Právě tam se skrývá ta největší blízkost.

To, čeho se nejvíce bojíme, je většinou to, co potřebujeme udělat. Teď, v tuto chvíli. Jenže když to neuděláme, je to téměř vždy proto, že se bojíme selhání. Máme-li strach ze selhání, ničíme všechno. A co víc, dokážeme dokonce tento strach, který produkuje ničení, předat svým dětem, svým nejbližším i lidem okolo.

Nebojme se selhání. Buďme odvážní. Protože jedno vím jistě. Čtete-li tento článek, toužíte po tom budovat lepší svět skrze sebe.

Blízkost je v nás, stejně jako odvaha. Strach nám byl vložen zvenčí, proto jej můžete oddělit od své podstaty a nechat odejít a věřte mi, chybět vám nebude.

Budujte blízkost sami k sobě a k lidem, které milujete, a já vám slibuji, že svět kolem vás zázračně rozkvete.

A stane-li se, že jste z budování blízkosti s lidmi unavení a zničení, je zřejmě čas nechat ty lidi odejít žít jejich životy. Nemůžete žít za ně.

Žijte váš život a najděte si nové přátele, kteří vám budou bližší rodinou, než o jaké jste kdy vůbec snili.

Barbora Ujčíková

Obrázek od Evy Michálkové z Pixabay