Už vidíme na dohled ty výšiny, ke kterým směřujeme a vrchol lásky cítíme blíž, než jsme kdy možná dokázali uvěřit.

Po položení základů sebelásky se dnes rozhlížíme a vidíme věci, které jsme dřív neviděli. Cítíme emoce způsobem, kterým jsme je nikdy cítili, anebo cítili možná kdysi dávno, když jsme byli dětmi. Zříme lidi kolem sebe tak, jako jsme to dřív prostě nedokázali.

Všechno se mění a s novými programy, které jsme našemu mozku konečně dovolili, se uvolnil tlak, který většinu z nás svíjel právě na hrudi. Ta krusta kolem srdce byla možná silnější, než jsme si ji kdy představovali a dovolovali si přiznat. Ego nám totiž říkalo, že ta krusta kolem srdce nás chrání před následnou bolestí a zklamáním. 

Avšak my už nyní chápeme, že to bylo přesně naopak.  V našem mozku vznikla nová spojení a díky nim už svět není stejný.

Každé ráno se zhluboka nadechneme a když otevřeme oči, radujeme se, cítíme letadla v břiše a možná také pláčeme dojetím, protože se otevřely dveře, které byly tolik let zavřené. A ten pocit snad ani nelze popsat.

Právě v této fázi sebelásky se nám otvírají troje klíčové „dveře“ k životu, o kterých si dnes povíme a které nám pomohou postupně rozpoznávat hlas naší intuice. Intuici jsme nikdy neztratili, jak si mnoho z nás může myslet. Jen jsme ji díky krustě, která pevně obestavěla naše srdce, neslyšeli, ať křičela jakkoliv hlasitě.

Nová mozková spojení nám otvírají nové nastavení mysli a chápeme najednou to, co nám dříve bylo skryto. 

Jaké troje dveře se nám tedy otevřou?

Otevřou se nám první dveře ZODPOVĚDNOSTI ZA SVŮJ ŽIVOT. 

Najednou začínáme chápat, že jsme svobodná lidská bytost a navzdory všemu, co jsme prožili, navzdory těžkému příběhu, který náš život dosud napsal, jsme už DOSPĚLÍ. Mohli jsme jako děti zažívat těžké situace – týrání, zneužívání, fyzickou bolest, ztrátu, manipulaci, boj s nemocí – a i když to náš život nasměrovalo a určovalo – už JSME DOSPĚLÍ a je čas převzít náš život do svých rukou. To, co děláme, je jen naše zodpovědnost. To, komu dovolujeme nám ubližovat, to, komu dovolujeme nás rozesmát, to, kde pracujeme, to, o čem sníme i to, o čem nesníme, je naše zodpovědnost. 

JÁ  – JSEM SVOJE VLASTNÍ ZDPOVĚDNOST. 

TY – JSI SVOJE VLASTNÍ ZODPOVĚDNOST. 

Je čas, právě dnes, v tuto chvíli, na tomto místě, na cestě na vrchol sebelásky, převzít kompletní zodpovědnost za svoje myšlenky, traumata i činy. Přestože nám mnoho traumat bylo způsobeno někým jiným a není to naše vina, protože jsme byli ještě bezbrannými dětmi, pevný základ smíření a odpuštění nás vždy podrží a připomene nám, že je čas jít dál. 

Minulost nezměníme a musíme teď převzít zodpovědnost za to, kým jsme nyní a kým se toužíme stát. Nikdo za nás nebude žít. Jsme jen my. Naše tělo. Náš mozek. Naše srdce. Naše intuice. Naše emoce a síla, víra a láska. Můžeme chtít po druhém člověku, aby za nás udělal nějakou změnu, ale vězme, že to chceme naprosto zbytečně. Nestane se to. Vše, co v životě chceme, závisí jen na to, co my sami jsme ochotni dát sami sobě, a také druhým.

Tyto dveře zodpovědnosti se právě otevřely a přestože se otevřely možná zatím jen málo a my vidíme přes malou škvírku skrze ně, každým dnem se pootevřou více a více, dokud nebudou dokořán. Bez přijetí zodpovědnosti nelze dojít až na úplný vrchol sebelásky. 

Abychom však dokázali vzít zodpovědnost do svých rukou plně a aktivně, zároveň se nám na této úrovni cesty k sebelásce otevřou druhé dveře – DVEŘE ODVAHY.

Pocítíme příval odvahy, dokážeme se podívat do zrcadla a konečně máme odvahu sami sobě říct:  „Já na to mám! Možná jsem sám/sama proti všem, ale Bůh mi věří. Už mám dost bolesti, zasloužím si víc a udělám pro to všechno!“

Odvaha nám totiž dodá obrovskou sílu začít dělat věci, kterých jsme se tak báli a které jsme nikdy nedělali. Nová spojení mozkových buněk totiž zasadí myšlenku, že dokážeme změnit život, když změníme denní rutinu a vyměníme staré programy za ty, které nám přinesou lásku, zdravější tělo, více energie, hojnost, radost. Zasadí nám myšlenku, že to stojí za to!

Najednou nám roste semínko myšlenky, že můžeme opustit člověka, se kterým je nám neustále zle a svírá se nám hrdlo i žaludek a většinu času pomýšlíme na to, kdy to už skončí. Můžeme sednout za volant, i když máme strach, protože naše odvaha je silnější, než strach.

Strach odchází s rostoucí vírou a víra přichází ruku v ruce se sebeláskou. Najednou začínáme vidět, že opravdová hodnota tkví v tom, co si za peníze nikdy nekoupíme a že to nejcennější, po čem touží každý jeden člověk, už máme. Tím nejcennějším okamžikem je odvaha každou minutu se nadechnout a zase vydechnout, aby náš mozek mohl fungovat a naše srdce bít.

Máme o tolik víc, než jsme si dosud kdy dřív uvědomovali.  S odvahou se rozpouští náš strach den po dni, ať už v nás zaplňoval jakékoliv množství buněk. Začínáme cítit příval energie a naše zdraví vzkvétá, protože jsme pochopili, že odvaha vítězí nad strachem a jakmile jednou dokážeme zvítězit, tvoří se nová a nová další a další mozková spojení, která věří, že to dokážeme. Už jich není deset, jsou jich stovky, tisíce a po čase miliony.

Strach neexistuje, protože máme vybudovaný pevný základ v předešlých 5 krocích sebelásky a ta je pevná tak, že ji už nikdy nic nezlomí. Strach se rozpustil. Naopak se vyvinul respekt k určitým situacím a náš mozek chápe, kdy je třeba být obezřetný a čemu se vyhnout. Rozpozná však také výzvu, kterou dokáže překonat a která náš posune v životě dál. 

Poslední dveře, o kterých vám dnes chci napsat, jsou snad ty nejvíc zázračné. Stačí jen chytit za kliku a už cítíme, jak náš život dostává nový rozměr. Jsou to dveře VDĚČNOSTI. 

Vděčnost – když ji náš mozek pochopí a my si dovolíme pochopit zákonitosti vděčnosti, našli jsme tu pravou podstatu života.  Protože když jsme na opravdovém dně života – a to se může stát právě na této cestě na vrchol – pochopíme, že vděčnost je klíčem k nové síle, k novému začátku.

Právě na této mé životní cestě na vrchol sebelásky, jsem se ocitla na tom nejhlubším dně života a byl jsem úplně sama. Ztratila jsem rodinu, všechny dosavadní přátele, protože to, kým jsem se stala, už nezapadalo do jejich myšlenkových sfér. Každý večer jsem seděla ve tmě a dívala se na své dvě malé děti, které spinkaly v postýlce. Přestože jsem neměla vůbec nikoho, kdo by tu pro mě byl, cítila jsem obrovskou vděčnost. Uvědomovala jsem si totiž, že mám dvě zdravé, úžasné děti, a to bylo o tolik víc, než kolik lidí má. Rozmlouvala jsem s Bohem a slyšela jsem jen to jediné: „Máš tolik!“

A možná se i vy ocitnete v určitou etapu svého života sami. Přesto mi však věřte, že to dokážete ustát. Pusťte ze života ty, kteří váš život vyplňovali dříve, když jste možná ještě byli slabí a nedokázali se postavit sami za sebe. Protože pokud vás nepřijímají silné, nejsou ti praví přátelé. My lidé jsme jako stromy. Čím více strom na jaře oříznete od starých větví, tím více bude vzkvétat a vytvoří nádhernou korunu plnou květů a následných plodů.

Mějte víru a odhoďte strach z ořezávání – za každého člověka či věc, kterou ze života pustíme, přijde nová, která nás v tuto danou chvíli přijme přesně takové, jací jsme. 

Najděte si svou motivaci 

Pamatuji si okamžik, kdy jsem si uvědomila, jak nenávidím svůj život. A nenáviděla jsem se tak moc, že jsem nedokázala  ani sama pro sebe být tou motivací, abych změnila svůj život.  Nestála jsem si za to.

Poznala jsem mnoho lidí, kteří to cítili stejně.  A právě v ten samý okamžik tohoto uvědomění, že sama pro sebe to neudělám, jsem pochopila sílu vděčnosti. Protože moje děti mi byly dostatečnou motivací, ztratila jsem totiž všechno, a to jediné, za co jsem cítila vděčnost každičkou chvíli, byly ony.

Vděčnost mě provázela celým procesem nalezení sebelásky v uzamčených místech mě samotné a právě v tomto kroku sebelásky jsem pochopila, jak zázračná doopravdy je a jakou klíčovou roli hraje to ji vědomě budovat.

Naučí nás vážit si každé maličkosti, protože máme v životě vše a zároveň nám nepatří nic. Nepotřebujeme pořád toužit a nepotřebujeme být neustále pozitivní.  To, co doopravdy potřebujeme, je dokázat žít ve vibraci lásky neustále. Vibrace lásky je stálá a emočně vyspělá, moudrá, nezlomná a klidná.

S láskou odchází nenávist i vztek. S láskou promlouvá intuice a zůstává klid. A pokud přesto někdy tápeme a nevíme, jak se zachovat v jakých situacích, ztišme se, dýchejme a dovolme si jen tak být. Nechme intuici promlouvat. Intuice promlouvá vždy, když zhluboka dýcháme. Mluví s námi, my jí jen potřebujeme umět naslouchat. A když něco potřebujeme, dokážeme to. Nestačí jen chtít, musíme to potřebovat.

Intuice však přichází ruku v ruce s bezpodmínečnou láskou a přesně na její vrchol se dostaneme v příštím článku, kdy vás naučím, jak dělat vždy a všude ta správná rozhodnutí.