Dnes, než začnete číst tento článek, chci vám povědět, že jeho čtení možná nebude snadné, především pro ty, kteří své bratry nebo sestry už ztratili, ať už zemřeli anebo žijí někde úplně jinde a vy fungujete dál, jakoby vůbec neexistovali. Možná bude těžký také pro ty, jež sourozenci nemají a tohle pouto jim nebylo dáno nikdy poznat, alespoň ne v tomto životě. A ať už jste si takovou ztrátu vybrali dobrovolně anebo jste na vybranou neměli a život to rozhodl za vás, věřte mi, že stejně je tento článek pro přesně pro vaši duši, i když čtení bude možná bolestivé. V bolesti můžeme najít obrovskou moudrost, která odstartuje nás růst, pokud si to dovolíme.

Téměř nikde se o tom nemluví, ale bratrská láska dokáže být v mnoha případech nejmocnější láskou, která vůbec existuje. A o tom vám chci dnes povědět. Chci vám říct, jak moc dokáže být silná a jak moc důležité je vést k ní svoje děti.

Uzdravuje na mnoha úrovních těla i duše, které jen těžko chápeme a pozvedává našeho ducha jakýmsi tajuplným způsobem, jež ani nedokážu popsat slovy. Je nenahraditelná, výjimečná a mnohdy dokáže být silnější, než samotná láska ke svým vlastním rodičům.

Tato sourozenecká láska je jako jedna řeka lemovaná dvěma břehy – matkou a otcem, které řeku přímo utváří. Tyto dva břehy jsou její neodmyslitelnou součástí a musí držet pevně její hranice, aby proudila tak, jak má. Je zřejmé, že to, jaká řeka je, jak vypadá, jakou má energii, zda je duši-hladící anebo zrádná a nebezpečná, určují z velké části její břehy. A to, zda jsou břehy pevné, stabilní, přívětivé nebo naopak nahánějící strach a hrůzu, určuje charakter řeky.

V určitém bodě se z této řeky vytvoří dvě samostatné řeky – protože sourozenci dospějí, každý jde svou cestou a tvoří si svůj život. Avšak jeden břeh, který je jim neustále nablízku, jako znamení, odkud se zrodily, jim zůstává navždy. Jednoduše řečeno, jeden z rodičů je dítěti vždy blíž než ten druhý a právě tento břeh mu zůstává nablízku. Možná vás teď napadá otázka: 

Dokáže být bratrská láska tak silná jako ta mateřská?

Říká se totiž, že mateřská láska je nejsilnější láskou, která může existovat a je to opravdu tak. Taková láska není totiž vybudovaná po narození, je přímo vrozená, vtisknutá do buněk dítěte i matky. Avšak pojďme si říct, že svět mění svou podobu, hodnoty ve společnosti i smýšlení lidí se často ubírají úplně jiným směrem, než tomu bylo dříve. V něčem je to pozitivní, v jiném zase smutné.

Láska jako taková se mezi lidmi vytrácí a mají pocit, že si ji musí vybudovat, bojovat o ni. Především děti jsou učeny, že lásku od rodičů si musí zasluhovat. Čím dál více rodičů trpí, protože neví, co je správné a pletou si bezpodmínečnou lásku s určováním hranic dětem. Vkládají svoje traumata do výchovy a její hlavní pilíř staví často na strachu a chtění dítěte zasluhovat si – lásku, odměnu, bytí, klid, objetí…

Mámy ztratily svou sílu, elán, péči o sebe a s věkem hořknou víc a víc. Rodí děti, na které po půl roce starání už nemají sílu a jen čekají, až se po příchodu z práce bude starat manžel – táta. A to, že mužů, kteří dokážou bouchnout do stolu, kdy je třeba a zároveň jsou ženě milující oporou a ochráncem tím správným způsobem, je zoufale málo –  to je víc než zřejmé. Já věřím, že muži by chtěli takoví být – silní, milující, pochopení, avšak se to neděje, proč? To už je téma na další článek.

A právě směr, kam se nyní ubírá tento svět, nám otvírá větší poznání hranic opravdové lásky. Protože nejen mateřská láska může být vrozená. Jakýmsi zvláštním způsobem jsme propojeni se svým bratrem nebo sestrou a to jistě do doby, než je toto spojení zničeno – bohužel většinou rodiči, kteří dělají obrovské chyby při vedení sourozenců právě v dětství.

Bratr nebo sestra, především je-li náš přímý příbuzný a má stejného otce i matku, je jakýmsi vrozeným způsobem spjat s námi, protože byl napojen na totožný zdroj jako my – i když jsme většinou rozdílní charakterem, vzhledem i povahovými rysy. Spojuje nás tolik a stává se v určitých případech, že jsme opravdu naprosto vnitřně spojení.

Většinou se to stává právě v rodinách, kdy děti necítí čistou mateřskou lásku od matky nebo rodičů dostatečně anebo dokonce vůbec, ztrácí přesvědčení, se kterým se narodily – že jsou dost dobré. Stačí jediná myšlenka, že pro mámu nejsou dost dobré a sebeláska padá nezastavitelně k zemi, jako kapka deště. Vybudovat ji a dostat ji u dítěte pak opět nahoru je nepředstavitelně těžké, protože už víme, že semínko jediné myšlenky má obrovskou sílu – stejnou jako semínko v zemi, které se prodere ven i přes kameny, aby vzrostlo. Stále nás tato myšlenka – pocit – trauma pronásleduje.

Máme ale naději. Možná jsme se všichni nenarodili do milující rodiny, ale to neznamená, že tu dokonalou bezpodmínečnou lásku nemůžeme zažívat už v dětství.

Vzdaluje-li se nám mateřská láska, pak nejsilnější a nejvíce přirozenou láskou je sourozenecká láska. Je silná vždy, avšak rodiče mohou velmi ovlivňovat a dokonce v mnoha případech přímo určit, jak moc silná či slabá bude.

Odpoutejte se teď, prosím, od toho, že váš bratr nebo sestra je naprosto odlišný, než vy samotní. (Samozřejmě v případě, že sourozence máte.) Protože je. Jistě, že je. Jaký by dávalo smysl mít děti, které jsou stejné – podobné vzhledem, povahou, koníčky, charakterem? I vaše děti jsou naprosto odlišné. A tak je to správně.

Soustřeďte se nyní pouze na to, kdo jste vy. Jaký vztah máte se sourozencem? Máte se rádi nebo jste každý v životě úplně na odlišné vlně? Chtěli byste sourozence jako jste vy samotní?

Víte, dnes jsou v rodinách vztahy hodně narušené a často si myslíme, že trpíme, protože možná nemáme a neměli jsme hezký vztah s rodiči. Doufáme, že naše traumata se uzdraví, když tyto vztahy nějakým způsobem vyřešíme. Proto vám chci dnes povědět, že uzdravit si v sobě vtah se sourozencem, je stejně klíčové jako uzdravit ho se svými  rodiči. A na tom můžete pracovat.

Ale co může být pro vás mnohem důležitější je vést své vlastní děti k sourozenecké lásce způsobem, který mnoho lidí vůbec nezná – skrze bezpodmínečnou lásku. A právě to vám chci dneska v tomto článku předat. 

Jak vám to mohu předat a bude to vůbec mít ode mě váhu?

Povím vám to úplně upřímně. Já jsem svého bratra neviděla skoro 10 let, stejně jako celou svou zbylou rodinu, do které jsem se narodila.

Byl vždycky mým velkým bráchou a staral se o mě. Za své dětství si dost psychicky vytrpěl a když jsem trošku povyrostla, věděla jsem, že mu budu navždy oporou. Vždycky jsem stála při něm a bojovala jsem za něj, protože on musel bojovat o lásku, o kterou mu však bojovat nepříslušelo. Já jsem ten boj vzdala velmi brzy a tak mne nevysiloval tolik, jako jeho. Dítě by prostě nemělo bojovat o lásku svých rodičů, mělo by ji dostat vždy, bezpodmínečně. Když jsem ale dospěla, tušila jsem, že jednoho dne se s bratrem rozdělíme.

Stálo mě v životě tolik úsilí přeprogramovat nastavení své mysli, kterou jsem si nesla z dětství, kde vládly věty jako: „Nehádejte se!“, „Ona je malá!“

Pro mě byl můj bratr kotvou, která mě držela naživu. Byla jsem ochotná udělat cokoliv, aby byl šťastný a kdyby se mě někdo zeptal, zda je pro mě nejdůležitější máma, táta nebo bratr, bez váhání bych odpověděla: „Můj bratr.“

Všechny těžké události, které jsme v dětství zažili spolu, nás stmelili už navždy. Je jediným člověkem, který mi tak moc chybí. Trvalo pár let, než jsem uzdravila hluboké šrámy, které nás pojí dodnes. Jsem však šťastná, protože on je se mnou neustále. Uvnitř. V mé lásce k němu.

A proto vám píši tento článek s obrovskou vírou, že další rodiče neudělají tu stejnou chybu se svými dětmi. Protože já jsem pro svého bratra kotvou nebyla a chápu, proč mě už nechce vidět. Mí rodiče ze mě totiž udělali jeho přítěž – malou sestru, o kterou se musel starat a kdykoliv to nezvládl, nebyl dost dobrý. To měl zakořeněno tak hluboko v podvědomí, že se o mě snažil starat vždycky, i když jsem to už nepotřebovala a byla dospělá. Přestože jsem mu dávala bezpodmínečnou lásku celé roky, tu on nedokázal uvidět, protože jeho nastavení života a mysli bylo úplně jiné. A právě to nám zničilo to nejcennější spojení, které mi v životě bylo tím nejdražším. Kromě spojení s mými dětmi samozřejmě.

Přesto se tohle všechno stalo mým obrovským učením a už ve 12 letech jsem věděla, jak povedu své děti k bezpodmínečné lásce mezi sebou.

Jak tedy budovat ve svých dětech lásku v jejich spojení, které je silnější než dokážete možná vidět?

1. Připravujte své dítě na příchod sourozence. Nikdy nestavte jedno dítě nad druhé. Vždy jsou důležité obě děti stejně. Potřebujete-li, aby starší dítě po narození druhého s něčím počkalo, udělejte to chytře – motivujte a vyzdvihujte důležitost jeho osobnosti. Budujte svou intuici a veďte své děti k pokoře a vděčnosti od ranného dětství.
2. Mluvte často v množném čísle obou dětí. Není třeba dítě neustále nazývat starším sourozencem, nejčastěji je rozdíl v letech od 1- 6 let a to není v myšlení tak markantní rozdíl, jak se na první pohled zdá. Novorozené dítě dokáže být totiž mnohem vnímavější, i když se neumí samo obléct a starší dítě bývá už vlivem okolí často zmatené – i když se obléci dokáže.
3. Doporučte okolí a rodině, ať se zajímá o starší dítě. Je důležité, ba dokonce klíčové, ptát se jako rodina (strýcové, tety, prarodiče…) na to, jak se starší dítě má, pochválit ho, vyslechnout ho a nepokládat jako první otázku: „Jak se má sestřička?“ Protože odpověď se většinou stejně nedozvíte z té ne moc veselé odpovědi: „Dobře.“, kterou pronese. Na to jak se má nemluvně, se běžte zeptat spíše mámy, ta vám poví, jak se její dítě má doopravdy. 
4. Mějte jako máma, nebo táta, pár chvil se starším dítětem sami jen pro sebe a to každý den. Starší dítěnesmí ztratit pocit, že už tu nejste pro něj a zajímáte se jen o to „malé mimino.“
5. Učte své starší dítě, že být starším sourozencem je výhoda a konkrétně si povídejte o tom, co ta výhoda přináší. Učte ho to však jemně, bez nátlaku a ne příliš často – rozhodně ne každý týden. Protože vám se zdá, že mu to povíte jednou za týden, místo každý den pětkrát. Jenže počítejte, ono to uslyší za prvních 5 let života druhého sourozence, kdy to budete říkat nejčastěji, přesně 260 krát. A to už je dost silný program v podvědomí, spíše až destruktivní program staršího sourozence, který tuto pozici nejspíš začne nenávidět. Má i jiné přednosti než to, že je starší brácha/sestra.
6. Odvádějte pozornost od toho, že mladší dítě bere hračky staršímu. Je to naprosto přirozené, že mladší chce to, s čím si hraje starší. Není třeba ani jednomu ukazovat, že to je problém. Nehledejme problémy v přirozenosti. Budete-li schopni dávat dostatek lásky oběma dětem, nebudou mít potřebu se upínat na materiální věci a dokážou si je půjčovat vzájemně. (Pokud samozřejmě nemají nějakou poruchu osobnosti.) Já dnes kupuji oběma svým holkám některé věci rovnou dvakrát. A není mi líto peněz. Protože pro mě je důležitější jejich vzájemná láska. Avšak jsem ve svých dětech od ranného věku vybudovala obrovskou skromnost a tak z toho těžím vlastně dodnes. Materiálno není ani zdaleka to, co je udělá šťastnými.
7. Učte své děti si pomáhat vzájemně a ne jen staršího pomáhat mladšímu. Samozřejmě záleží také na věkovém rozdílu dětí, ale vždy si dokážou pomoci vzájemně. Tříleté dítě může pomáhat 6 letému i 12 letému, v jiných věcech a situacích než naopak, ale může, a to je důležité pochopit. 
8. Všechno, co říkáte svým dětem, dávejte do pozitivního tvaru. Místo „nehádejte se“ jim povězte „chovejte se k sobě hezky a s úctou”. Ony neslyší ne a potřebují nastavení mysli jasných pokynů.
9. Běžte svým dětem příkladem, vždy a všude, i když vás nevidí. Protože jsou vaším odrazem i energeticky, nejen tím, co vidí jejich hlavní smysly. 
10. Učte své děti už od malinka hrát s kartami, které jim život přináší. Život si tvoří sami, ale to přichází většinou až v dospělosti, kdy převezmou nad svým životem kontrolu a zodpovědnost. Do té doby musí dodržovat určité hranice života, učit se chápat věci, situace, lidi, umět si poradit i tehdy, kdy se věci nedaří a je potřeba hrát s kartami života teď a tady, i když si možná právě vzali „černého Petra“. Někdo se narodí jako starší brácha, někdo jako mladší sestra. Hra přece neskončila. Hraje se dál.

Tak či tak, starší nebo mladší, je to požehnání. Úkolem rodiče není nutně ulehčit dětem život, jak si to mnozí rodiče mylně myslí. Úkolem rodiče je budovat v sobě bezpodmínečnou lásku za každých okolností, stát pevně ve své intuici, držet hranice a ochranu, být majákem, který s odvahou dokáže vést, svítit na cestu a stát pevně vždy, i když lodě proplouvají okolo. Neřídí vše, jen ukazuje možné směry. Protože přesně toto se zrcadlí do našich dětí. To, co děláme, říkáme a to, jak myslíme, co vyzařujeme a jak ukotveni jsme ve své podstatě.

Poslední dvě věci ve vedení dětí, které dělám naplno naprosto každý den, Vám předám v dalším článku, protože jsou naprosto klíčové a vybudují nitro vašich dětí, aby měly šanci na radostný a šťastný život v plné síle navzdory všemu, co je čeká. A to přece chceme – aby jednou naše děti zažívaly radost a dokázaly pevně stát i v těch nejtěžších situacích.

Nemůžeme dělat jako lidé, jako rodiče, vždy všechno tak, jak bychom možná chtěli, protože jsou tu občas okolnosti, které nám to ztěžují. Ale to je právě život, karty, které s pokorou přijímáme. Přesto se můžeme každý den učit, co dělat lépe, aby naše duše zářila. Protože pak zazáří i duše našich dětí zase o kousek víc. A věřte mi, že nic není na světě víc než vidět člověka, který září a sílí, protože vy jste posunuli kousek sebe blíže k bezpodmínečné lásce.

Barbora Ujčíková

Úvodní obrázek od DJARTEK z Pixabay