Když jsem byla malá holka, často jsem slýchávala lidi říkat: „Kdyby nebylo kdyby, nebyly by chyby!“ Slyšeli jste to také už někdy?

Je to snad jakési rčení anebo se tím možná jen v mém okolí řídili lidé více, než jiní. Ale co když to nemusí být pravda a to jakési „co kdyby“, které někteří považují za chybu, nám prostě zachrání život, když ho dokážeme uvidět z jiného úhlu pohledu než ostatní?

O mnoho životních paradoxů jsem se s vámi, milí čtenáři, už podělila v předchozích článcích. I dnes vám chci ukázat, že když věci dokážeme vidět z různých úhlů pohledu, najednou se nám otevře ta možná dodnes uzamčená skříňka uvnitř nás s názvem NADHLED. Najednou si dokážeme sami vybrat, který úhel pohledu je prospěšný pro náš každodenní život, abychom dokázali cítit radost.

A to je naprosto boží — věřte mi — dokázat vidět věci z nadhledu. Protože právě nadhled nám dopřeje více vnitřní svobody, dá nám mnohem více lásky. Dokážeme uvidět souvislosti, které nám dříve unikaly. Mnohem snáze se také dokážeme rozhodovat, kdy je třeba v životě pevně stát a jednat, a kdy je naopak dobré nechat věci plynout a dovolit si nechat je osudu, ať se vyřeší samy.

Možná jste vždycky toužili mít nadhled v životě a možná jste naopak o důležitosti nadhledu nikdy neslyšeli. Přesto nám „co kdyby“ právě tento nadhled pomůže probudit a co víc, můžeme ho svým příkladem učit i své děti.

Často lidé říkají například: „Kdybych tam nešla… Kdybych jela pomalu…Kdybych to věděla…“ A ano, samozřejmě že věci, které se staly, už nezměníme. Udály se, protože jsme se nějak rozhodli. Vždy se něco stane, když se rozhodneme, to je prostě život. Když se rozhodneme zasázet semínka mrkve, nevyroste nám dýně. Vše má své následky a tak je to v pořádku. My jsme však společně prošli cestu na vrchol sebelásky v předešlých článcích a víme, jak v sobě probudit lásku, co je potřeba udělat.

Mít nadhled je ale další cíl, který září na té cestě dál a zdolali jsme toho tolik, že se přece nezastavíme a jdeme si pro něj splnit si ho, žít ho a předávat ho dál svým dětem.

Co kdyby náš starý vzorec v podvědomí vytvořil základ pro nový?

Abych se naučila mít nadhled, věděla jsem, že musím svůj mozek naučit přemýšlet vždy a všude ve vděčnosti. Není to vždy tak snadné, samozřejmě, když mozek si chce pořád něco myslet sám – například mi opakoval tyto staré vzorce, které mi rodiče vrývali do paměti: „Kdyby nebylo kdyby, nebyly by chyby! Nauč se hezkou práci, škaredou už umíš!“ A tak jsem si řekla dost!

Moje každodenní věta zněla: “Jsem vděčná za…” Doplňovala jsem tam všechno, co se mi dělo. Byla jsem vděčná za to, že máme s dětmi rýmu. Byla jsem vděčná za to, že celý den pracuji a nemám ani pět minut na to si sednout. Byla jsem vděčná za to, že jsem neměla peníze na benzín.

Teď vás možná napadne: „Cože? To zní trošku šíleně, proč jsi vděčná za rýmu a za to nemít peníze?“

Vězte ale, že změníme-li teď společně úhel pohledu, okamžitě pochopíte můj systém „co kdyby“ a jak rychle se vám spustí energie vděčnosti, která vám do života přivede lásku a hojnost.

Jsem vděčná za rýmu. Co kdybych totiž byla v nemocnici a nemohla se starat o své děti? Bože, děkuji ti za rýmu.

Jsem vděčná za to, že nemám peníze na benzín. Co kdybych neměla ani auto a řidičák a nemohla bych děti vzít tam, kam se nedostanu jen tak autobusem? Bože, děkuji za to, že mám auto.

Jsem vděčná za to, že se sama starám o dvě maličké děti, dům, zahradu. Co kdyby mé děti byly nemocné? Bože, děkuji za to, že jsme zdraví a že můžu všechno sama zvládnout.

Povězte, nadáváte za volantem, že před vámi jede například důchodce, který jede pomalu a ještě kličkuje? A představte si, co kdyby jste v minutě skončili v příkopu a vaše auto bylo nepojízdné? Děkujte za to, že jedete jak šnek za starým pánem. V jádru na pár minutách zpoždění nikomu nezáleží. Váš život je vždy cennější. Mnoho lidí ráno vyjelo do práce a už tam nikdy nedojelo. Místo dovolení si pár minut zpoždění jim na pohřbu o pár dní později hrála krásná píseň.

Život není samozřejmost. A slova „co kdyby“ mi zachránila život, když jsem konečně pochopila, jak moc v životě vlastně mám, když žiju. Život je dokonalý takový, jaký je, protože se stále něco děje. Záleží jen na úhlu pohledu, jak věci a lidi vidíme, jak je chápeme.  Byli jste v létě na dovolené, kde vám pršelo a jídlo nechutnalo? I to je součástí dovolené. I to je život. Co kdybyste se už nevrátili, protože vaše letadlo bylo jedno z těch, které spadlo na zem a zbyl z něj jen popel?

Jídlo a déšť najednou nedefinuje nedokonalou dovolenou. Jen se prostě něco dělo. To, že jste zpátky v pořádku je to doopravdy důležité, co je třeba náš mozek naučit vnímat.  

Život je dokonalý přesně takový, jaký je

Život je dokonalý přesně takový, jaký je. Máme právě teď vše, co potřebujeme pro zítřek. A bude-li nějaké zítra, pak i tehdy máme přesně to, co potřebujeme pro další den. Je jen na nás, jak jsme ochotni se posouvat, být silní a odvážní dělat nové věci, nová rozhodnutí. Cokoliv máme, děkujme za to, protože mnoho jiných lidí by právě za to, co máme my, dalo všechno na světě.

Záleží jen na našich rozhodnutích, úhlech pohledu, odvaze a síle jít naproti vděčnosti. Buďme společně vděční za to, co nyní máme, abychom toho dostali ještě více. V den, kdy jsem pochopila slova “co kdyby” ve svém vlastním úhlu pohledu, jsem pochopila také to, že jediný boj chci ve svém životě podstoupit den co den – a to boj za klid v duši.

Boj však nemusí znamenat nutně to, že bojujeme sami se sebou uvnitř sebe. Prostě jsme bojovníci, stejně jako dávní lidé, když plnili úkoly v různých výzvách. Nebojujeme s někým, ani proti někomu. Život je na naší straně. Jsme bojovníci právě ve chvílích, kdy se bojíme, cítíme se slabí a přesto jdeme a uděláme to, co je správné a dostaneme ze sebe všechno, co v nás je a častokrát ještě víc.

Klid v duši totiž stojí za všechna úsilí, která se dnes rozhodnete svému životu dát a která opravdu uděláte.

Držím Vám palce, protože to dokážete!

Barbora Ujčíková