Často k nám promlouvá a mnoho z nás dospělých jí nerozumíme, protože mluvíme jinou řečí. Možná je těžké si to přiznat, ale pokud si to přiznáme, můžeme si dovolit naslouchat jí více a naučit se pár společných slov, které nás s našimi dětmi v tomto naprosto klíčovém období života, sblíží o tolik více.

Dnešní článek, milí čtenáři, věnuji právě rodičům, kteří možná doma občas zůstanou překvapeně stát na chodbě, když právě jejich teenager dotčeně zabouchne dveře do svého pokoje.

A protože i já doma to přesně takhle zažívám, chci Vám ukázat, jak lze, z pohledu bezpodmínečné lásky, naslouchat dětské duši právě v tomto období.

Vše začíná a končí u lásky

Jak jinak. A právě tu potřebuje dítě v každém věku nejvíce. To víme, troufám si říct, všichni. Ale jak řešit situace, ve kterým opravdu nevíme, jak jednat láskyplně? A proč se vlastně tyto situace dějí? Co nás mají naučit?

Uvědomme si hned na začátku společně to rozhodující a klíčové: 

1. Nestačí někoho milovat, stejně důležité je to, jakým způsobem tu lásku dáváme najevo. 

Mnoho lidí miluje své blízké. Jenže opravdová láska potřebuje doopravdy žít svým vlastním životem, proudí, je energická a zároveň klidná, stálá, potřebuje být viděna a slyšena a potřebuje k druhým promlouvat. K čemu nám je, že nás někdo miluje, když o tom ví jen on sám a my vůbec ne?

2. Děti potřebují vnímat a cítit všechny jazyky lásky, které popsal Gary Chapman ve své knize – potřebují cítit lásku slovy, gesty, dárky, ujištěním i pozorností.

I když občas přijde chvíle, kdy se dítě zavře do svého pokoje a nenávidí svět, my – rodiče – jsme klidným a silným majákem, který žádná bouře neporazí.

Vždy můžeme říct: „Mám tě rád/a, ať se děje co se děje.“

Vždy můžeme obejmout a vzít své dítě povzbudivě kolem ramen. 

Vždy můžeme mít v záloze malý dárek – a když ně koupený, rychle ho dokážeme vyrobit.

Vždy můžeme své dítě ujistit, že to dokáže a že jsme tu pro něj. 

Vždy můžeme svou pozornost dát jen jemu a zahrát si společně hru, jít na procházku nebo cokoliv, co mu pomůže. 

Kdykoliv. Nejen když zrovna nenávidí svět, ale i když ho právě miluje, mluvme jazyky lásky často.  

3. Naše děti nejsou jako my, když jsme byly v jejich věku. Nejsou. Jsou samostatnými osobnostmi, které nám zároveň odkrývají a připomínají naše vnitřní dítě. 

Nedávno jsem řekla svému synovi: „Já trošku vím, jak ti je, taky mi bylo 13 let. Nebyla ale stejná doba, ani stejné podmínky.“

A v tom jsem pochopila, co jiného dělám, jako máma, oproti většině rodičům. Nesrovnávám se s ním. Protože to prostě není možné. Existuje tolik rozdílů mezi námi právě v těch 13 letech věku, že srovnání není možné, ani náhodou.

Žijeme jinak, v jiné době, pochopme to. Nelze se pořád vracet k tomu, která doba byla lepší a horší. Povězme dětem, jaké jsme měli dětství, jen se, prosím, nesrovnávejme. Protože absolutně nic dobrého a prospěšného do života to nedá ani jim, ani nám.

Jediným smyslem lásky je to, aby nám všem bylo lépe. Dělejme věci, říkejme slova, která způsobí, že nám bude lépe. 

Naslouchejme dětské duši skrze činy

Tento článek je možná více přímý – jako návod, co dělat a nedělat. Avšak věřím, že i to je občas potřeba. Někdy je důležité si jednoduše, razantně a bez omáček povědět: „Udělej tohle a tohle raději nedělej. Proč? Protože…“

Pojďme si společně říct klíčová pravidla, kterými si i vy můžete vybudovat s dětmi silný vztah

1. Dělejme si legraci většinou jen sami ze sebe, ze svých dětí v pubertě si legraci nedělejme

V podstatě v každém věku je dětská duše křehká, i když v každé životní etapě jejich života možná trošku jinak. Avšak období puberty je jedno z nejkřehčích takovým zvláštním způsobem. Naše děti jsou už velké, zdají se vyspělé, zvládají tolik věcí a občas se nám už zdá, že dospělost se blíží. Jenže tomu tak není. Naopak. Jejich mozek se vyvíjí a tvoří se jim tolik buněk v těle naráz, že je pro ně extrémně náročné například dělat věci, které dosud dělaly úplně „normálně“. V pubertě tyto dosud zažité a naučené věci prostě zapomínají. Jsou niterně rozpolcení, poznávají své tělo a netuší, jak moc vyrostou a zda to bude „stačit.“

Pláčou, i když pravý důvod neumí pojmenovat, vztekají se, i když neví vlastně proč.  Cítí tlak okolí, který občas nedokážou snést. Jejich nejoblíbenější slova jsou právě ta, co se nám rodičům ne vždy úplně líbí a možná se nám v mysli začíná rodit otázka, zda je dobře vedeme, zda je vůbec šance je dovést k plnohodnotnému životu a slušnému vychování – v této době – v období kouření, mobilů, her, piercingů, tetování, alkoholu, rozpadajících se vztahů, nevěr….

Ať nerozumíme čemukoliv s našimi teenagery sebevíce, dělejme si legraci sami ze sebe. Protože legrací, kterou si děláme z nich, je shazujeme, ubližujeme jim, ztrácíme jejich důvěru, respekt i lásku. Stavíme si zeď, která může vyrůst tak moc, že už neuvidíme jeden na druhého.  

2. Udávejte hranice nejen jim, ale také sami sobě

Děti potřebují hranice. Musí vědět, co to znamená mít hranice, proč je tyto hranice chrání a jaké následky se stanou, když je překročí. Jak jsme si pověděli v minulém článku, vytvořit si hranice je jedna z naprosto klíčových věcí, které nám ihned dokážou zlepšit život. Přesto se setkávám s mnoha rodiči, kteří se snaží dávat dětem hranice, které ale sami nemají. Zapomněli na sebe a určit si také hranice jejich osobní, které nepřekročí nikdo – a to ani jejich vlastní děti.

Učme děti to, co děláme sami – svým příkladem. Protože tak je naučíme žít šťastný život mnohem snáze, přirozeně, s lehkostí. Pokud hranice nemáme, stanovme si je. Protože nikdy není pozdě. Můžeme chybovat, jsme lidé, ale také můžeme chyby napravovat a to stejné naučíme také své děti. Jsme dokonalí i s chybami, protože i naše děti chybují – a to je ta pravá dokonalost. Avšak s hranicemi se žije mnohem lépe.

3. Probuďte v sobě vnitřní dítě, abychom jim lépe porozuměli, avšak se nesrovnávejme se s nimi

To dítě, které hlavně potřebuje lásku, pochopení, slova ujištění, pozornost a objetí je právě dítě uvnitř nás. Protože právě tak dokážeme být svým dětem někým, komu mohou věřit. Také nám bylo 12, 13, 15, 17 let. Také jsme se poprvé zamilovali a většina z nás šla na první diskotéku, prožívali jsme první lásku, pochvalu ve škole a taky možná problémy ve škole. Jedno je ale jisté. Nejsme stejní jako naše děti a to nejen proto, že je úplně jiná doba.

Každý člověk je originální – má jiný charakter, vnímání, traumata, úroveň sebelásky, podmínky života, rodiče, přátele a tak nikdy nemůžeme situace prožívat stejně jako naše děti.

Mějme to na paměti. Vyprávějme dětem, jaké to bylo, když jsme prožívali své dětství a pubertu, ale povídejme o tom způsobem, aby se necítily horší než my, nesrovnávejme se.

4. Jděme dítěti příkladem a pracujme na tom, abychom udržovali své emoce v rovnováze. 

Neříkejme věty tak, aby se děti cítily špatně – třeba když dostanou pětku ve škole: „Já jsem taky dostal pětku ve škole, ale prostě jsem šel a učil se, ty an to prostě kašleš vesele dál.“

Zkusme říct třeba: „Já vím, jaké to je, když se ti nechce učit a někdy prostě musíme dostat pětku, abychom zjistili, že to neumíme a je třeba se to naučit. Taky mě to chvíli trvalo, ale věřím ti, že to dokážeš a že jsi uvědomělejší, než já :)“

Slova jsou důležitá. Energie a tón hlasu jsou důležité. Následné objetí je důležité. Přijímat děti i s pětkou je důležité. Trávit s nimi čas je důležité a třeba se společně učit. Rozesmát je a radovat se je klíčové a často toho dosáhne právě tak, že si sami ze sebe uděláme legraci, aby se zasmáli.

Právě v období puberty máme my – rodiče – často pocit, že své děti ztrácíme – ale věřte mi, že ony nás potřebují stejně jako když byly malincí – jen trošku jiným způsobem. Když otevřeme svá srdce, dokážeme jim, že jsme majákem, který tak moc potřebují.

Barbora Ujčíková

Náhledový obrázek od Dimitris Vetsikas z Pixabay