Chvilkami se nám zdá, že vše už bylo řečeno, o životě, lásce, odpuštění nebo strachu. Pak ale přijde něco, kdy pochopíme, že stále je co říct, stále existuje něco, co můžeme předat světu a co nám samotným bude dáno. Ještě víc. Mnohem víc. A to je láska – silnější, čistější a zázračná pro mě, tebe i celý svět.

Láska má mnoho podob, ale vždy myslí také na druhé. Opravdová láska znamená, že ty jsi já a já jsem ty. Nedělá rozdíly a nechce nic víc, či míň. Láska je čisté spojení.

Jenže žijeme-li ve vnitřním chaosu a trápení, nedokážeme žít v lásce. A je tak snadné o ní číst a zároveň příliš těžké ji žít. Nevíme, co už je aktem lásky a co naopak v energii ničení. Toužíme jí porozumět, abychom v sobě probudili radost a zároveň nás sužují myšlenky, které nám našeptávají: „Nemysli na sebe a mysli na ostatní – vždyť to je přece aktem lásky!“

Přece o pár řádků výše jste si přečetli, že láska vždy myslí také na druhé. Jsme ztracení, rozpolcení, možná i bez víry a dokonce ani ve svém okolí nerozeznáme, kdo žije v lásce a kdo je ztracen v proudu života. A možná to tak vůbec není. Možná si myslíme, že víme, co je láska, zároveň nás však lidé štvou, vidíme víc zla než lásky, soudíme lidi stejně jako knihu podle obalu nebo článek podle titulku. Naše energie však mluví hlasitěji, než si dokážeme přiznat. Tak co s tím?

Nebojte se, ať jsme kdekoliv, není to navždy. Stav lásky v našem každodenním bytí je živý a připravený na růst každou vteřinou. 

LIDSKÝ ŽIVOT je jako řeka

Ukrývá ve svých hlubinách mnohá tajemství, která když odkryjeme, pochopíme vše, co je potřeba, abychom se přiblížili sami k sobě. Ponořit se do tajů hlubin je důležité pro naše uzdravení, naše napojení se zdrojem lásky, víry, energie, protože bezpodmínečná láska, aby mohla růst a doplout k dalším lidem, je v nás. Nemůžeme lásku dát, když jsme ji uzamkli do svých hlubin.

Jsou lidé, kteří říkají: „Mysli především na sebe!“ A druzí zase volají: „Nemysli jen sebe, ale mysli především na druhé.“

Jsou to přece odlišné světy, jako dva odlišné břehy jedné řeky. Na jednom břehu myslíme na sebe, na druhém břehu myslíme na ostatní. Na jednom břehu je láska, na druhém realita každého z nás, která je těžší, než občas můžeme snést. Existují přece také neviditelné zlé síly, které nás nutí dělat to, co lásce nepřísluší, avšak mozek si žije vlastním životem. A platíme za to obrovskou cenu – platíme za to životem ve strachu, materiálním světě, uvězněním v tlaku a ztrátou té své pravé podstaty – lásky ke svému tělu, k Bohu, k přírodě, k lidem a také ke svému poslání zde na zemi.

Na kterém břehu je tedy správné žít?

Nebo je vhodnější otázka, na kterém břehu je snažší žít?

A co když je to úplně jinak?

Život je řeka. Všichni jsme se narodili do té stejné řeky. Každý z nás je člověk, i když každý z nás dostal odlišný dar, rodinu i podmínky života. Avšak všichni jsme z masa a kostí, potřebujeme mozek a srdce, plíce a kůži, klíčové orgány a také vůli žít. Každý z nás je darem přírody. Každý jeden z nás touží po lásce své matky a otce. Každý jsme uvnitř dítětem, které touží po opravdovém spojení s lidmi. Narodíme se a netoužíme po ničem víc než po doteku a lidském teplu, úsměvu a láskyplných slovech, že nás milují přesně takové, jací jsme nyní.

A když po tom toužíme dostatečně dlouho a nedostává se nám ta láska, se kterou jsme jako děti přišly na tento svět, začneme se přizpůsobovat tomu prostředí, kde žijeme, a to pouze z jediného důvodu – chceme zapadnout a cítit, že jsme součástí. Opět tím ale potvrdíme jen to jediné – že jsme toužili po lásce a stále toužíme být součástí lidí – komunity, ať už jsou tito lidé milující anebo ovládaní egem.

Jdeme po břehu řeky života a snažíme se žít. Koukáme na lidi, co plavou v řece a jsme si často jistí, že jsme plavali lépe. A možná s nimi také soucítíme, povzbuzujeme je, avšak nevidíme pod povrch hladiny. Nevidíme a nerozeznáme, že někdo přišel o nohy, jiný má fóbii z vody, byl zneužíván nebo v dětství týrán, nemá sílu, protože trpěl hlady, nikdy necítil lásku své mámy a neví, jaké to je být milován.

Na opačném břehu jsou lidé s úplně jinými hodnotami, než máme my a zdá se nám, že jsme tady na správném místě, mezi svými. Nebo je to naopak a my jsme vystoupili na špatném břehu, protože najednou se cítíme osamělí, s úplně jinými hodnotami, myšlením a postojem k životu?

A já se ptám: „PROČ musíme vlastně vybírat břeh řeky?“

Ptám se už mnoho let opravdu vážně. Proč? Proč je vůbec společnost rozdělena na dobro a zlo, když všichni jsme v jádru stejná lidská bytost? Proč je každý břeh jiný, když oba jsou stejně důležité, aby řeka mohla plynout dál? Proč chce někdo žít v míru a jiný ovládat svět? A kde se v této řece nachází ta opravdová bezpodmínečná láska?

Kdybych mohla odpovědět celému světu tak, jak to cítím já, tak bezpodmínečná láska je nejen všude kolem nás, ale především pod hladinou. Je v „bezpečí“ každého z nás hluboko v nitru. Uzamkli jsme si ji, aby nám ji nikdo nezranil. Tak hodnotná pro nás je. Láska je jako všechny ryby v řece, každý uvnitř sebe máme tu svou. Ať má jakoukoliv podobu, je nádherná, rychlá i pomalá zároveň. Má ladné pohyby a dává sílu řece samotné. Díky životu v řece se právě ta řeka samotná stává životem.  Někteří si myslí, že lásku naleznou pouze tak, že musí chytit jinou rybu, která nám ji dá. Čekáme, že díky jeho rybě – lásce – budeme šťastní. A zapomínáme na tu svou vlastní, která je součástí řeky a záleží na ní. Na každé rybě stojí přece život celé řeky. Máme-li svou lásku uvnitř, pak je láska všude kolem nás.

Ptám se, proč potřebuje lidstvo umělou inteligenci? A proč potřebujeme dávat miliony dolarů na vyrobení dámské kabelky z pneumatik, když existují děti na světě, které hladoví? Opravdu musíme mít luxusní auta, když ve skutečnosti jde o to dopravit se na místo určení ve zdraví?

Je důležité mít drahé auto, abychom při nehodě přežili? Anebo je důležitější, aby všichni řidiči byli plní lásky, ohleduplnosti, ochoty pomoci druhým a jet pomaleji, mnohem pomaleji?

Život je jako řeka. Láska je ukrytá v každém z nás. Dejme jí svobodu. Dovolme jí prostoupit na povrch. Dovolme nahlédnout těm, které milujeme do našeho nitra, do našich bolestí. Teď hned. Ne zítra, ne za měsíc, teď hned. Už si ji nechraňme, dovolme ji plout.

Plavte v řece života a když musíte vystoupit na břeh řeky, rozdávej radost a smích. Ale nezůstávejte na břehu příliš dlouho. Protože ta nejhlubší spojení najdete vždy pod hladinou řeky, hluboko ve vašich srdcích i srdcích lidí kolem.

Cokoliv si přejete, udělejte sami. Cokoliv vás sužuje, děkujte, protože váš dar je síla obrátit to v dobro, jako jsem to dokázala já, jako to dokázalo mnoho lidí, jako to dokázalo mnoho úspěšných lidí. Jako to dokázal například Michael Jackson.

Vždycky jsem milovala písně Michaela Jacksona. Navzdory všemu, co se o něm kdy psalo, pustila jsem si jeho písně a celý můj život dostal nový rozměr. Jakoby mě k jeho písním vedl Bůh a já si ty písně pouštěla znova a znova. Plakala jsem a zároveň jsem cítila, že tím pláčem se uzdravuji a mám sílu dělat úžasné věci, skvělé projekty a přinášet lásku svým dětem a lidem okolo. Věděla jsem, že člověk, který tyto písně napsal, nemůže být tím, kým ho popisují jiní. Jen jsem se v této lásce nechala unášet proudem života s vírou, kterou mi dávala jeho hudba.

Dnes už vím, co se odehrávalo hluboko a vidím Michaela Jacksona jako chlapce, který v pěti letech musel život rodinu, aby přežili. Vidím, jak přísnost a tvrdé tresty jeho otce přetavil v dokonalý tanec a neochvějnou lásku k dětem, kterým věnoval nejvíce energie a peněz v historii lidstva. Navzdory bolesti, kterou si prošel a o které mnoho lidí neví, dokázal neskutečné věci, spojoval miliony lidí svou energií a hudbou, i když za to zaplatil životem. Mohl být jako jeho otec, místo toho své bolesti přetavil do lásky. Promlouval k světu svou hudbou.

Na závěr o tom, jakou mi byl inspirací lásky po celý život si dovolím uvést úryvek z jeho knihy:

„Láska je podivná, chceme-li ji popsat. Je snadné ji cítit, ale je tak prchavá, chceme-li o ní mluvit. Je jako kousek mýdla ve vaně – člověk ho má v ruce, dokud ho drží příliš pevně. Někteří lidé stráví své životy hledáním lásky mimo ně. Myslí si, že ji musí pevně uchopit, aby ji měli. Ale láska jim vyklouzne, jako mokrý kousek mýdla. Držet lásku není nesprávné, ale je třeba se naučit držet ji lehce, mazlivě. Nechat ji letět, když chce. Když může být svobodná, je Láska tím, co dělá život plným, plným radosti a objevů. Je tekutinou a energií, která podněcuje mou hudbu, můj tanec, vše. Pokud je láska v mém srdci, pak je všude.“

Existuje však mnoho známých jmen, kteří přetavili své těžké břímě do lásky. (princezna Diana, Nelson Mandela, Napoleon Hill). Jsou nám příkladem, že každý můžeme. Jsme neslavní, avšak záleží na nás úplně stejně, protože i my – každý z nás – se dotýká za život tisíců životů.

Bez ohledu na to, kde jsme teď a kým se cítíme být, bez ohledu na to, co si myslíme, že víme, dovolme si teď začít znova a připustit, že často je vše jinak, než se nám zdá. Mýlíme se. Občas nebo často. Protože připustíme-li, že se mýlíme, v tu chvíli se otvírá prostor na pravdu, lásku a její vedení.

Vraťme se ke své podstatě, co nás bolelo v minulosti, v dětství a přetavme to do lásky. Můžeme každé ráno poděkovat za to, že žijeme. Můžeme každé ráno obejmout své děti. Můžeme přijít do práce a usmát se. Můžeme z práce odejít, je-li nemožné tam najít něco skvělého.

Můžeme konat dobro bez ohledu na to, co s tím udělá ten druhý. Cítíme-li se ničení ve vztahu, odejděme a neohlížejme se na majetek. Náš vnitřní klid se nevyrovná žádné finanční částce, ani majetku.

Láska uvnitř je to jediné, co určí, zda budeme žít anebo zaživa umírat. Vzdejme se právě toho, co si nejvíc přejeme. Protože tím upustíme tlak a dovolíme si jen tak chvíli žít bez lpění. Pak se teprve začnou dít zázraky.

Život je jako řeka, plná sil a nepředvídatelných proudů, které se občas snaží nás strhnout. Cítíme se slabí a malí, neschopní čelit síle řeky. Někdy je potřeba chránit své děti, jindy zase podat pomocnou ruku komukoliv, koho tíha života táhne ke dnu. Naše duše musí létat, aby mohla dýchat, nesmí být přikovaná ke dnu. Ta pravá velikost člověka se neměří dle milionů na účtě, aktiv či pasiv v podnikání, garáží naplněnou luxusními auty. Tu opravdovou velikost člověka rozeznáme díky odvaze jít proti proudu, když je to nutné a postavit se za pravdu. Vždy a všude.

Můžeme jako lidé mluvit jiným jazykem, odlišovat se vírou a kulturami, avšak láska, soucit, odpuštění, úsměv, pochopení, mluví stejným jazykem po celém světě.

Dovolme hudbě uzdravovat nás a pouštějme si hudbu, která má láskyplný text. Věděli jste, že když zpíváme, nikdy se nepřeřekneme?

Dovolme modlitbám, krátkým či dlouhým, aby nám ukázaly, že síla je v každém z nás a když sami u sebe začneme, svět se změní v krásné místo.

Dovolme dětem být dětmi a přestaňme si na nich vylívat zlost, když promlouvají naše traumata a my “děláme”, že je nemáme a neřešíme je.

Přetavme naše strachy téměř o všechno v lásku k lidem, ke svým dětem, ke své rodině.

Přála bych si, aby každý člověk zažil vnitřní mír. Za ten stojí bojovat a postavit se za pravdu, pomáhat slabším, bdít nad dětmi. A pokud nevíme, jak začít, udělejme jednu věc. Odpojme se od všeho, co nás nutí jít s proudem společnosti.

Odpojme se od lidí, se kterými se cítíme slabí. Odpojme se od mobilů a televizních zpráv. Odpojme se na chvíli od restaurací a kaváren a dejme svému tělu půst anebo zdravé potraviny. Dovolme si strávit čas jen v tichu sami se sebou a svým deníkem. Běžme na procházku a promlouvejme s Bohem. Dýchejme a čtěme knihy lidí, kteří měli otevřená srdce a vždy se postavili za pravdu. Křičme a meditujme. Plačme a hodně. Pusťme tu bolest ze všech okamžiků, kdy jsme se cítili nevidění, nechtění a tak ubozí.

Všechny odpovědi, které hledáme, jsou již dávno uloženy v nás samotných, v lásce a víře. My to dokážeme. Protože naše děti nás potřebují a zaslouží si lepší láskyplný svět.

Barbora Ujčíková

Obrázek od Larisa Koshkina z Pixabay