Je to jeden z dalších paradoxů, který v životě můžeme zažívat. Pojďme si dnes společně říct, jak moc vyplňují náš každodenní život děti, jak klíčové je pro nás to, zda se cítí šťastné a jak můžeme jejich štěstí budovat a ovlivňovat.

A nemám teď na mysli materiální stránku, kterou se poslední dobou zabýváme my – jako lidstvo – čím dál častěji. Nemám teď na mysli ani to, že se snažíme našim dětem zajistit všechno z různých materiálních hledisek, především to, co jsme sami jako děti neměli. (třeba podmínky vzdělávání atd.)

Protože i když se snažíme sebevíc dětem dát všechno, co jen můžeme – hezké oblečení, mobil, počítač, brýle, kolo, nábytek do pokoje, možnost vzdělávat se doma, soukromé školy, možná také televizi v pokoji a dalších milion věcí, to jim štěstí nikdy nepřinese.

Můžeme si to myslet, a věřte mi, mnoho lidí si to také myslí. Pojďme dnes ale společně nahlédnout do dětské duše a povězme si upřímně, že materiální stránka života je důležité do určité míry – zdaleka ale neurčuje štěstí a niternou radost našich dětí. 

Co určuje niterné štěstí našich dětí?

Láska – jak jinak. Avšak láska má mnoho projevů. Jistě jste o nich už slyšeli. Můžeme lásku projevit slovy, činy, doteky, dárky i pozorností a jako máma tří úžasných dětí si troufám s naprosto čistým svědomím tvrdit, že děti potřebují všechny tyto jazyky lásky zažívat každičký den, nejlépe nepřetržitě – skrze naši energii.

Ptáte-li se: “Je to ale vůbec možné takto zásobovat malé miminko láskou neustále?”

Odpovím Vám otevřeně: “Ano, je to možné!”

Děti se narodí a stanou se našimi obrovskými učiteli – pokud jim to dovolíme.

Avšak když se dítě narodí mámě a tátovi, stane se jedna naprosto klíčová věc, o kterou se s vámi dnes chci podělit, protože ji považuji za tak moc důležitou a přála bych si, aby více maminek dokázalo jednou mluvit všemi jazyky lásky – nejen ke svým dětem, ale také pak ke svému muži.

Samozřejmě se příchodem miminka naprosto změní život dvěma lidem, protože přijde na svět nová krásná bytost, kterou milují, zároveň se ale veškerá pozornost upne na malý zázrak, který vyžaduje všechnu energii, která v nás dřímá a ještě mnohem víc.

Niterný základ ke štěstí dětí pokládáme v ranném věku my rodiče

A budeme-li o tom vědět, mnohem snáze se nám bude budovat vztah s dítětem a můžeme začít okamžitě.

Klíčová věc, kterou v den narození miminka zapomene mnoho rodičů je ta, že pláč dětí je naprosto přirozený. S věkem pláč samozřejmě ustává – samozřejmě za předpokladu, že se chováme k dětem s láskou a porozuměním – jako rodiče.

Po letech práce s ženami a dětmi se neustále setkávám s tím, jak vidíme pláč svých dětí jako překážku.

Odmítáme ho. Nechceme ho. Soudíme ho. Přehlížíme ho. Ukončujeme ho. Zhoršujeme ho. Chlácholíme ho.

A tak málo ho s láskou přijímáme, zříme, vidíme, slyšíme, necháváme odplouvat a uzdravujeme ho.

Po porodu si ženy zafixují, že dítě pláče, když něco potřebuje, když je nespokojené, nebo když ho něco bolí. A ano, je mnoho chvílí, kdy tomu tak je a dítě opravdu pláče hlady nebo ho bolí bříško. Pro náš mozek to v překladu znamená, že dítě po nás něco chce a to nám činí stres – protože doteď po nás nikdo nic nechtěl a už vůbec ne nic tak důležitého, na čem by závisel lidský život.

Děti ale pláčou i z jiných důvodů – bojí se, chtějí cítit doteky, blízkost mámy, vnímají energie nového světa, ve kterých se občas necítí dobře, tak pláčou. To je potřeba si uvědomit.

Proč v nás tolik pláč vzbuzuje něco špatného a proč se v tu chvíli zachováme přesně tak, co ničí niternou radost našich dětí?

Odpověď je snadná. Většinou ji najdeme hluboko v podvědomí a v klíčových vzpomínkách. Zkusme to. Zkusme si jen tak sednout v tichu a popřemýšlet si, kolikrát jsme slyšeli věty od rodičů: 

1. “Neřvi, protože nemáš proč.”

2, “Jsi chlap a chlapi nebrečí”

3, “Neřvi nebo ti ještě přidám!”

4. “Teď brečíš, ale to už je trochu pozdě!”

Pojďme si říct, že to, co bylo, už nezměníme. Můžeme však přepsat tyto staré podvědomé věty, které jsou stejně jen samé lži, protože:  

1. Pláč léčí a čím více se cítíme zlomení, tím potřebujeme plakat víc a často, abychom se zase dostali tu bolest. 
2. Chlapi brečí. Mají být silní, odvážní, chránit a být oporou ženě i dětem, ale to neznamená že nemohou plakat. Chceme muže, co vnímají a rozumí ženským emocím – a pak jim zakazujeme projevovat ty jejich?
3. Pokud větu “neřvi, nebo ti ještě přidám”, řekne máma dítěti, měla by, dle mého názoru, okamžitě řešit svůj psychický stav. 
4. Nikdy není pozdě na pláč, naopak. Pláč je přirozeným projevem emocí, stejně jako smích. Dovolme si ho. 

V mnoha z nás, a to jsme dospělí, stále přežívají traumata spojené s rodiči, která vznikla v ranném dětství. Bolí nás a tíží, i když náš mozek je vytěsnil, tělo a podvědomí si je stále pamatuje a co víc, podvědomě je opakuje.

Často lidé dělají své dětem to, co samotným jim v dětství ubližovalo.

Ale věřte mi, nemusí to tak být.

Objevme společně nový přístup k pláči svých dětí a uvidíte, jak se vám v nitru uleví.

Ať už je dítěti 5 měsíců, 5 let nebo 15 let, naše energie a přístup k pláči zůstává stejný – takový, který buduje jejich niternou radost. Je jednoduchý, jen se ho pojďme naučit. 

Co tedy dělat a jak se zachovat když dítě pláče?

Rozhodně je důležité zachovat své emoce v rovnováze (čímž se budeme zabývat v budoucích článcích). Jak chceme uklidnit dítě s emocemi pláče a vzteku, které připomínají jízdu na horské dráze, když naše vlastní emoce nemají žádného řidiče a lítají sem a tam?

1. Říkejme slova, která vzbuzují lásku, pochopení, oporu. Neříkejme věty, které dítěti mohou ublížit a berou mu jeho vnitřní radost. Jsou to věty typu: “To nic není. Nemáš proč plakat. O nic nejde. Ty jsi cíťa a uplakánek…. a další podobné věty.”

2. Buďme tam pro něj, bez soudů a domněnek. Nesuďme jeho pláč. Kdo jsme, že soudíme vnitřní pocity druhého? Jak můžeme vědět, jak moc to dítě bolí, když třeba spadne? (Kolikrát jsme se už setkali se zlomeninami, které nebyly ihned zřejmé a přitom byly fatální?)

3. Obejměme dítě, když pláče. Čím mladší dítě je, tím intenzivněji ho obejměme. Když je dítě starší, vezměme ho alespoň kolem ramen a buďme tu pro něj. Pokud objetí razantně odmítá, je to pro nás znak toho, že jeho důvěra k nám není plně vybudována anebo byla nějak narušena. Chce být samo a rozhodně odmítá jakoukoliv pomoc. Nevěste hlavu, i vztah s puberťáky lze zachránit. 

4. Dávejme řešení – ale až později a v pravý čas – nejlépe až si o něj samo řekne. 

Používejme věty a slova pochopení. Nesuďme a nedávejme řešení situace ihned. (To přijde v pravý čas.) Říkejme věty dle věku dítěte. Malé děti obejměme a pochovejme a řekněme: “Maminka je u tebe. Copak tě bolí? Ty jsi statečný/á. Spolu to zvládneme…”

Větší děti podpořme a vyslechněme. Prostě jen sdílejme společnou chvíli. Můžeme říct: “Jsem tu pro tebe. Co by ti nejvíc pomohlo v tuhle chvíli?”

A když opravdu nevíte, co říkat v jakých situacích, je to jednoduché. 

Najděte v sobě vaše vnitřní malé dítě.

Jak byste si přáli vy, aby se chovali vaši rodiče, když pláčete nebo když jste jako malí plakali? Vážně byste chtěli slyšet například věty typu: “Neplač, můžeš si za to sama/sám!”

Určitě ne. Každý potřebujeme obejmout, cítit, že v tom nejsme sami a že vše má řešení. Vždy má vše řešení. Nepotřebujeme ihned slyšet jaké, potřebujeme mít čas na to se vyplakat a mít někoho, kdo nás obejme a vyslechne, nesoudí a má nás rád takové, jací jsme nyní – i když momentálně uplakaní, zranitelní a smutní. 

Po přívalu lásky přichází další fáze

Po chvíli objetí a podpory, když naše dítě pláče, můžeme udělat ještě jednu věc, kdy budujeme radost v nitru našich dětí opravdu do hloubky a to právě dvěma způsoby – nejlépe oběma způsoby zároveň.

Vše, co s vámi sdílím, mám léta ověřené díky svým dětem a funguje to vždy, bez ohledu na věk. Fungují skvěle na malé děti, stejně tak na teenagery. 

1. Změňte tok myšlenek dítěte na něco pozitivního – na cokoliv pozitivního, co dítě zaujme (to už nechám na vaší fantazii, protože každé dítě zajímá nic jiného – cvičení, hra, malování, příroda, západ slunce, ptáci…)
2. Udělejte si legraci a to nejlépe sami ze sebe. Nikdy se nesmějte dítěti, ale s lehkostí přimějte dítě zasmát se vám, s láskou a vědomím, že i vy jste občas udělali chyby a měli jste důvod k pláči. Vytáhněte z rukávu vtipné historky, věřím, že je máte. 

Děti si budují svou sílu a důvěru v rodiče právě ve chvílích, kdy ukazují svou zranitelnost. Protože kdy jindy a před kým jiným než před člověkem, který jim dal život?

Pamatujte, láska k dětem přichází s láskou k sobě samým a ta přichází pouze s uzdravením traumat a probouzením radosti v nejhlubším nitru našeho bytí.

Vy to dokážete! Protože naše děti potřebují vidět, že to dokážeme.