Když se dokážeme smířit s minulostí, odpustíme si na všech úrovních našeho bytí, přijmeme-li pravdivě vždy to, co se děje právě teď – v tomto okamžiku, zvládneme-li našemu mozku říct pravdu o tom, že naše bolesti nám zastínily to, kým jsme uvnitř doopravdy, naučíme ho přemýšlet způsobem lásky a pravdy, otevřeme dveře zodpovědnosti, vděčnosti a odvahy, dojdeme až na samý vrchol sebelásky. 

Existuje, pohybujete-li o tom snad, věřte mi, že existuje. A když se vyšplháte až na vrchol sebelásky, kterou v mých článcích představuje vysoká hora, dokázali jste mnohem víc, než si možná nyní uvědomujete. Avšak vaše cesta nekončí, naopak, teprve to začne být to pravé životní dobrodružství.

Zde na vrcholu teprve ta opravdová láska získává úplně nový rozměr a přestože jsme si dosud po cestě sebelásky mohli myslet, že už snad nemůžeme žít v sebelásce více, vězte, že jsme se zmýlili. Nyní je to stejné, jako bychom vystoupali na vysokou horu v přírodě, nadechli se, vydechli a rozhlédli se. 

Jsme to stále my, se stejnými klíčovými vzpomínkami, avšak o tolik více svobodní, než kdykoliv dříve. Najednou si nejen uvědomujeme to, co dříve šlo naprosto mimo nás, ale my to také vidíme, cítíme i dýcháme – prostě to žijeme. Toto vědění, které v nás vlastně teprve sílí a roste, je už součástí každé naší buňky.

Máme za sebou dlouhou cestu, přesto teprve teď ta životní jízda změn a života teprve začíná. Rozhlédneme se do daleka a najednou je nám jasné, jaké životní paradoxy nám byly dlouho skryty, nyní však chápeme jejich význam.

Odkryl se nám například paradox, že jsme středobodem vesmíru a musíme sebe dát vždy na první místo, jak to učí mnoho lidí. Ano, jsme důležití, přesto však jsme tak malincí a nepatrní oproti zemi, hvězdám, vesmíru, vysokým horám v dáli, řekám a rozsáhlým lesům. Jsme součástí celku, avšak tvoříme jen nepatrnou část – jsme jako jedno zrníčko z mnoha.

Na vrcholu sebelásky se nám priority poskládají úplně v jiném obraze, protože to, co jsme po cestě na vrchol především vybudovali, je naše vnitřní integrita. Budovala se uvnitř nás a nikdo, možná ani my samotní, jsme ji nestihli zpozorovat a pojmenovat to všechno, co se v nás odehrává.

To nejcennější, co získáme, když projdeme tuto cestu na vrchol poctivě, čistě, pocítíme konečně sílu bezpodmínečné lásky, je nezlomná vnitřní morální integrita, která vystaví naše duchovní i osobní principy.

A ty vyživují naše buňky neustále obrovským přísunem lásky. To znamená, že jsme plní energie a vášně, víry, radosti a rovnováhy většinu času našich dní a máme toho tolik, co můžeme druhým dát. A dáváme. Na první místo už nestavíme sebe a své blaho, ale činíme to, co je správné z hlediska naší integrity. Můžeme si třeba splnit sen, ale vždy už budeme přemýšlet také o tom, co ten nás splněný sen přinese druhému – zda někomu ublíží například. Děláme to nejlepší pro sebe, své zdraví a své tělo, ale činíme to způsobem, který dokáže vytvářet dobro.

Každou chvílí strávenou na vrcholu sebelásky moudříme a hluboká moudrost se stává naší součástí. Zesiluje totiž naši duchovní energii. Existují síly, jež jsou skryty a které nevidíme, ale kterým už dokážeme věřit. Jsou však kolem nás a každá naše vibrace lásky rezonuje opět s vibrací lásky.

My si volíme každý den, zda zůstaneme ve své integritě – celistvosti, neporušenosti, poctivosti, bezúhonnosti, emoční rovnováze, víře ve vyšší sílu – například Boha. Dříve jsme se ptali: “Záleží vůbec na tom, kým jsme? Druzí lžou a podvádí, proč bych já měl žít lépe?”

A najednou na vrcholu se usmějeme. Letadýlka v břiše jsou pro nás každodenním chlebem, protože láska proudí navzdory tomu, co se děje kolem. Můžou se dít hrozné věci, ale povězte, pomůžeme světu, když začneme cítit stres, vztek a nenávist? Komu to prospěje?

Láska je v nás a nad zmíněnou otázkou, zda záleží na tom, kým jsme, se pousmějeme, protože je součástí smíření se s minulostí. Spojení mozku, které tuto otázku vytvořilo, už neexistuje. Nechápeme, jak jsme se mohli takhle ptát dříve, protože náš mozek už funguje naprosto jinak. Záleží na tom, kým jsme, protože i když jsme tak nepatrní, dokážeme ovlivnit tisíce, statisíce, miliony životů tím, kým jsme, co říkáme, jakým způsobem žijeme. 

Náš život je to nejcennější, co máme. 

Každá chvíle…

Každý okamžik…

Každý nádech a výdech…

Každé objetí od našich dětí…

každé ranní probuzení…

každý okamžik, že nás něco bolí…

každá slza…

je požehnání. 

Protože to vše znamená, že žijeme a nikdy nic už nebude víc. 

Stojíme na vrcholu a vidíme z nadhledu všechna ta místa, kdy jsme se ocitli v údolí a snažili se vyhrabat na místech, kde žádná cesta nevedla a my jsme to nevěděli. Řvali jsme, ve vzteku a zlosti jsme kopali kolem sebe, abychom se prodrali cestou, která vlastně neexistovala. Byl tam jen strmý sráz dolů a trvalo nám roky, než jsme to vzdali a přiznali si, že tudy cesta nevede. Teď už to vidíme. Smějeme se tomu, možná dokonce pláčeme, protože jsme možná konečně za celá ta dlouhá léta plní emocí. Cítíme úlevu, lítost a vzpomínáme na bolest, kterou jsme si způsobili sami, protože jsme byli příliš urputní a soustředění na své ego, které si chtělo dokázat, že tu cestu vytvoří a dokáže to navzdory všemu.

Až po letech bolesti jsme to vzdali, protože jsme pochopili, že nepustíme-li své přesvědčení, nejspíš zemřeme bolestí. Vidíme nyní z výšky hory ty propasti, které nás dovedli jen a opakovaně k bolesti, přestože stačilo se jednou poučit a dělat věci jinak. A my jsme to neudělali, nepoučili jsme se ze svých chyb a co víc – dávali jsme možná za to vinu někomu jinému. Avšak jen my žijeme svůj život. Teď to víme.

Najednou z té výšky vidíme ta místa, kde opravdová cesta vedla jen o pár kroků doleva nebo doprava a lemovalo ji stovky krásných květů. A právě v tuto chvíli POCHOPÍME, že vrchol sebelásky potřebuje spoustu naší odvahy, síly, vděčnosti, odpuštění, smíření a neustálé ryzí pravdy. Protože sebeláska nemá žádné hranice a s každým dalším prozřením potřebujeme budovat sebelásku více a hlouběji. Nekončí to.

Všechno, co jsme si napsali na papír, jsme si odpustili. Jenže nyní vidíme, kolik bolesti jsme si způsobili, když jsme se tak urputně snažili jít cestou, která neexistovala. A to si musíme opět odpustit. Nesmíme povolit a dovolit starým myšlenkám zlobit se sami na sebe. Odpuštění. Smíření. Přijímání. Laskavost. Dovolit si chybovat – ale poučit se. S láskou.

Znova a znova. 

Sedíme na vrcholu a už víme, že v životě záleží jen na tom, jak čisté myšlenky máme, když nás nikdo nevidí a neslyší, jaká slova říkáme a jak čisté naše činy jsou. Záleží na tom, s jakým úmyslem věci děláme a jak pravdivě žijeme, když nás vidí jen Bůh a nikdo jiný.

JSME TAKOVÍ, JACÍ JSME, KDYŽ NÁS VIDÍ JEN BŮH.

Chápeme, že nejen všechno, co dáváme, se nám vrací. Nestačí peníze darovat na charitu, když pokaždé v obchodě ukradneme rohlík navíc nebo když manipulujeme s lidmi, nebo žárlíme na partnera.

Někdy je těžké vystoupat na vrchol, smát se a skákat radostí, když z obrovského nadhledu teď vidíme nejen věci úplně jinak, ale také lidi vidíme zcela odlišně. Většina z nich jsou tam dole – i když to neznamená, že by byly někým méněcenným. Jenže jsou dole, protože se nemilují. Nenávidí svoje životy, lžou, pomlouvají, usmívají se člověku do očí a za rohem už ho nenávidí. Utápí se v alkoholu, nebo jsou naopak hodní, jenže nemají žádnou sebe hodnotu a nechávají se ničit naprosto zřetelným psychopatickým chováním rodičů, partnera nebo jejich nadřízeného. Ne nadarmo jsme však otvírali dveře odvahy a víry v minulém článku, protože teď je budeme potřebovat otevřít ještě více dokořán.

Síla a víra spolu s láskou nám dají dokonalou esenci toho, co potřebujeme – odejít od těchto toxických lidí co nejdál. Nepotřebujeme jim dávat poslední šanci, ani je nechceme změnit. Dokonce ani netoužíme je táhnout za sebou, když slibují, že udělají, co budeme chtít. Odejít a nechat je žít jejich životy je ten největší projev lásky, který jim můžeme dát – a také sami sobě.

A to je bezpodmínečná láska. Dávat to nejlepší sobě a zároveň také druhým lidem.

Vrchol sebelásky nám dává vědění, že…

Už neexistuje žádná maska, ani role vašeho života. Jste jen vy. Ryzí. Dokonalí ve vaší nedokonalosti, kterou si dovolíte ukázat.

Jen temnota, kterou si přiznáme a přivedeme na světlo, se promění v lásku.

Strach už neexistuje. Zůstává jen respekt v některých situacích, které se u každého člověka liší. Jsme opatrní, když je třeba, přesto dokážeme překonávat výzvy a stávat se lepšími.

Sníme velké sny, i když to, na čem záleží doopravdy, si nikdy nekoupíme, to musíme vybudovat ze sebe samých.

Máme vize, které dokážou strach proměnit ve víru a zlo v dobro obrátit.

Přinášíme radost a nelpíme na odpovědi – ta přijde v pravý čas.

Žijeme jen svůj život a nikoho jiného.

My určujeme to, jak se k nám druzí chovají a začínáme sami u sebe.

Laskavost je klíčem ke všemu.

Budujeme to, kým jsme neustále.

Stojí za to žít pravdivý život, abychom na sebe každý večer, když uléháme, mohli být pyšní a dávat tak příklad našim dětem.

Láska se buduje neustále a každý den stoupáme na vrchol zas a znova, ve své vnitřní rovnováze.

V každé těžkosti je semínko zázraku.

Náš život je jako pole, které má-li plodit, je potřeba připravit jej na déšť.

Možná máte obavy a chvíle, kdy je to težké. Ale věřte mi, že vy to dokážete, protože neexistuje větší bohatství než to cítit neochvějné štěstí každou chvíli už jen proto, že žijete.

A když jsem to dokázala já, vím jistě, že může každý.

Láska je soulad mezi nebem a zemí a tento soulad stojí za to žít ho každičký den.