Život je křehký. A vánoční čas je očarován jakýmsi záhadným láskyplným kouzlem, který spojuje každého z nás, ať si to ve vánočním shonu stačíme uvědomit anebo to naopak cítíme každou sekundou. Vše má mnohem větší váhu. Silněji cítíme vděčnost, darujeme těm, co nemají a soucítíme s těmi, co trpí.

Tento článek chci proto věnovat lidem, kteří se ocitají v životní mlze. Doslova. Píši ho především pro ty, kteří neví kudy dál, ztratili možná před pár dny někoho blízkého, důležitého, pro něhož koupili dárek, který už nikdy nebude darován, ani rozbalen. Píši ho hlavně pro ty, jež se cítí slabí a nemají chuť žít.

Protože si tak moc uvědomuji, jak těžké je zvednout se ze dna a věřit, že to světlo na konci tunelu opravdu svítí a že ho dokážeme najít.

Snad neexistuje většího zarmoucení, když náhle ztratíme někoho, koho jsme milovali, s kým jsme se nestihli rozloučit a nepověděli jsme mu, co pro nás znamenal. Smutek nás ochromí a najednou už náš život nezůstane stejný. Kousek nás se doslova zastavil, zkoprněl bolestí a mozek odmítá uvěřit, že by to mohla být pravda – někoho navždy ztratit. Tak moc jsme měli požehnání v někom blízkém a z minutu na minutu je všechno pryč. Jen vteřina dělí život a smrt.

A naše dny pohltí mlha – ta stejná, jako když jedeme v autě a nevidíme víc jak metr před sebe. 

Jak tuto mlhu rozpustit a uzdravit bolest?

Ano – napadá-li vás, že čas vše zahojí – jistě, máte pravdu. Ale jak přežít dnešek, když se cítíme neschopní zažívat každou další nadcházející minutu?

Na to existuje pouze jediné – přijmout mlhu a naučit se v ní nějakou chvíli žít. Je to stejné jako když jedeme autem, což jsme zřejmě v posledním týdnech zažili všichni.

Jedeme a nevidíme na krok. Je tak hustá mlha, že nevidíme krajnici a když potkáváme protijedoucí auta, modlíme se, abychom se vyhnuly. Jedeme pomalu. Soustředíme se na sto procent a nezajímá nás mobil, přepínání rádia, hledání kapesníků. Jedeme a díváme se okolo, zkoušíme předvídat chyby ostatních řidičů. Řídíme s respektem k životu a uvědomujeme si, jak je náš život až šíleně křehký. 

Anebo to takhle není?

Možná řídíme jinak – jedeme a nevidíme na krok, přesto však jedeme rychle, jsme naštvaní na mlhu a na ty hlemýždě, co jedou krokem, protože se bojí. Jedeme a předjíždíme, i když absolutně nemáme šanci uvidět auta, která jedou proti nám víc jak 3 metry? Telefonujeme, spěcháme, hledáme stanici s nejlepší hudbou? Hazardujeme se svým životem a také se životy ostatních, ale věříme si, že to dáme a nic se nám přece nemůže stát.

Jaký řidič jste vy?

Znám oba tyto způsoby jízdy autem v mlze. Zrovna dnes jsem takovou mlhou jela a celou hodinu jsem myslela jen na to, že vezu svou dceru a musím se soustředit. Musím přijmout mlhu a naučit se zpomalit. Naučit se být laskavá především sama k sobě a pokorná ke svému životu, k životu své dcery a k životu těch, které potkám. Musím jet opatrněji o mnoho víc, než když je krásně, svítí slunce a vozovka je suchá. Avšak řidiči mě předjížděli, přestože přede mnou nebylo nic vidět. A já jela o to pomaleji, protože jsem věděla, že musím být co nejdál, kdyby se čelně střetla auta přede mou, abych ochránila svou dceru a mohla případně pomoci.

Tímto vám chci povědět, že cítíte-li se mlze, zpomalte. Dejte si čas. Žijte pomaleji. Dopřejte si odpočinek, lásku, něhu k sobě samým. Dýchejte a zřete přírodu, stromy, ptáky. Neřešte zbytečnosti. Rozhlédněte se kolem sebe a dovolte si uvidět ty, co vás potřebují – vaše děti, rodinu, přátele. A pokud není nikdo, jste jen vy, běžte třeba do dětského domova navštívit děti. Vždy je někdo, kdo vás potřebuje a kdo věří, že to světlo na konci tunelu doopravdy existuje. Protože tím světlem můžete být pro někoho druhého vy.

Vaši hodnotu, ať už vás obklopila mlha či nikoliv, neurčuje to, co máte, co jste si koupili nebo kolik jste toho zažili. Vaše hodnota je určená tím, kolik životů jste s láskou ovlivnili, kolik radosti jste dokázali rozdat druhým a jak silná láska z vás zářila, že se dokázala byť jen letmo dotknout všech, kdo vás znali.

Dovolte si žít v mlze nějakou chvíli, protože i takový je život. Poučte se ze svých chyb a už nikdy se nelučte s člověkem slovem „Ahoj“, ale povězte mu: „Mám tě rád/a! Jsi skvělý! Jsi skvělá! Děkuju ti! Jsem vděčný/á, že tě mám.“

Já se vždy loučím se všemi, které mám ráda objetím, úsměvem, s láskou, milými slovy, protože si uvědomuji, že možná je to naposledy. Svoje děti každé ráno obejmu a řeknu jim něco hezkého. Každý večer je obejmu a řeknu jim: „Mám tě ráda!“ A neexistuje pro mě nic víc než to, že se opět sejdeme doma společně. 

A kdybych vám mohla předat jedinou věc, kterou jsem se díky svému životnímu příběhu naučila, byla by to jediná jednoduchá rada:

Žijte, říkejte slova a dělejte činy, kterých nikdy nebudete litovat. Protože litujete-li, vaše duše se pak trápí, tělo trpí a mozek se zatemňuje. Přijdou výčitky a jen těžko si je v mlhavém údolí dokážete odpustit. Proto čiňte tak, abyste jen truchlili pro druhé nějaký čas, avšak netrápili se výčitkami. Ty vám berou sílu milovat a opravdová láska se vytrácí.

Lidé, co nás opustili, ať už se to odehrálo jakkoliv, už ví, jak cenný život doopravdy byl a jejich duše si přeje jediné – abychom využili naplno ten čas, který nám je zde na zemi ještě dán.

Pamatujme, že za mraky se vždy skrývá slunce, které dřív nebo později vyjde a osvítí naši tvář. Zahřeje nás a my ucítíme, byť jen sebemenší, pocit vděčnosti. A lidé, které jsme ztratili, vždy zůstanou v našich srdcích a hluboko uložených vzpomínkách.

Vše se děje z nějakého důvodu. A ten důvod, proč tu jste a vaši milovaní už možná ne, si vás najde sám, jen mu dejte šanci a nechte svá srdce otevřená.

Život je křehký.

Každá chvíle je jedinečná.

Máme jen jeden život, jen jednu jedinou šanci. Máme jen jednu jedinou neopakovatelnou chvíli. Máme jen tady a teď. Nezapomínejme, že stále jen my a nikdo jiný, řídí naše auto v mlze. Přijde den, kdy se mlha rozpustí a na nás je, abychom posbírali sílu, požádali o pomoc své blízké, přijali podporu a pověděli životu: „Děkuji ti, i přesto, že ten, koho jsem miloval, už tu fyzicky není. Já tu jsem, žiju naplno, protože jednou se opět setkáme, v pravý čas.“

Barbora Ujčíková

Obrázek od FETHI BOUHAOUCHINE z Pixabay