Zdá se, že vše jakoby začínalo a končilo u odvahy. A jak dny plynou, potřeba říci světu, že odvaha je klíčem k životu v lásce, sílí víc a víc. Bez odvahy bychom nikdy nedokázali v životě mentálně růst a doslova ztratili touhu žít. A potřebujeme, aby před námi poklekl celý svět, protože díky tomu dokážeme pokleknout i my před světem, jako rytíř – s pokorou, odvahu a vděčností.

Možná teď sedíte doma u svého stolu, možná jedete v tramvaji, možná čekáte na děti před školou anebo cokoliv, co právě děláte, povězte, jak se teď cítíte? Žijete svůj sen anebo spíš běháte jako křeček v kleci stále dokola, den co den anebo dokonce přežíváte v obrovských emočních či fyzických bolestech? Máte v životě mnoho lásky anebo vnitřně umíráte každým dnem víc a víc a přímo se modlíte, ať už to skončí?

Dneska vám nechci povědět o odvaze změnit svůj život, jestliže po tom toužíte. Protože to samozřejmě můžete a něco mi říká, že už to dokonce dávno víte. Chci vám povědět o odvaze jako takové, která dřímá ve vás jako obrovská kotva zaoceánské lodi, která předchází činům, která předchází dokonce i slovům, a možná někdy i myšlenkám.

Chci vám povědět o odvaze, kterou skrývá váš vnitřní vesmír, která dokáže zbourat i ty nejtlustší a nejpevnější zdi, jež vám brání žít naplno, milovat, smát se a vidět krásu sebe i světa bez materiálního bohatství.

Naučím vás o odvaze, která vám vybuduje vnitřní svět. Vydláždí vaši cestu k bezpodmínečné lásce, probudí ve vás emoce vděčnosti několikrát za den, jako když slyšíte ten nejkrásnější hudební song, kdy vás prostupuje radost, dojetí a opravdové souznění se svým vnitřním Bohem. 

Lidé žijící v nevědomosti své odvahy, jí mají nejvíc, avšak potřebují změnit její směr

Věděli jste, že ti nešťastní a zahořklí lidé, které denně potkáváme, mají obrovskou nádrž odvahy každý den ráno vstávat tou nesprávnou nohou a trápit se? Mají odvahu vidět špatnosti v tak nádherném světě, ve kterém žijeme. Mají odvahu dívat se do zrcadla a nevidět ani špetku radosti, protože uvěřili, že jsou loosery do konce všech svých dní. Mají odvahu vystavovat svou duši bolesti, protože to vzdali se svým životem.

Podlehli bolesti a dovolili svému mozku, aby je přesvědčil, že nestojí za nic, že nejsou dost silní postavit se sami za sebe a vzít zodpovědnost za svůj život, říct: „Dost!“ Mají odvahu mít strach, protože se cítí slabí, protože se jim staly těžké věci. Měli možná týrající rodiče, kteří je nikdy neobjali a oni nikdy se necítili milovaní. A jejich rodiče možná objetí také neznali. Soucítím s takovými lidmi, kteří jsou uvěznění v bolesti jako v bludišti a nenachází cestu ven.

A i když vím, že většinou tito lidé už nechtějí slyšet, že takhle nemusí žít, chci jim povědět, že mají obrovskou nádrž odvahy. Jen to nevědí.

Nikdo jim nikdy neřekne, že jsou odvážní a silní tak moc – jen jiný směrem. Nebudují odvahu jako vnitřní kotvu – směrem dovnitř –  budují ji ven, pryč od sebe a zraňují všechny, kteří jen projdou kolem – cizí lidi, známé, přátele, ale i rodinu – a nejvíce zraňují svoje děti, pokud nějaké mají. Budují odvahu, která jde každý den vstříc bolesti a vůbec nikomu neprospívá. Klečí na kolenou – ale ne jako pokleknutý rytíř, který zachránil někomu život a král ho pasuje na rytíře. Klečí jako poražený, v bolesti, protože zklamal a ublížil – sám sebe, své děti, ženu, rodiče, rodinu.

Mějme odvahu naučit se o ODVAZE mnohem víc

Odvaha je veškerá síla, která nás žene kupředu. Bez ní stagnujeme, vnitřně umíráme. Potřebujeme ji budovat směrem dovnitř a ne směrem ven. Potřebujeme, aby prostoupila naše buňky, každý náš orgán. Nesmíme dovolit, aby její síla odcházela pryč a měnila se v ničící sílu. Nemůžeme si už dál dovolit být odvážní směrem ven, když nám někdo ubližuje a my mlčíme, my to trpíme, my věříme, že si to zasloužíme. Protože nezasloužíme. Věznice jsou plné lidí, kteří trpěli a místo budování odvahy směrem dovnitř ji budovali směrem ven – den po dni, až vznikla lavina, která je smetla z jejich cesty.

Odvaha je silou, která nám otvírá bránu k lásce. Neznám jediného člověka, který nezažil těžkosti v dětství. Každý zažívá svá trápení, někdo horší a někdo méně těžké. Avšak každý si neseme své břímě, které je v nás.

Mějme odvahu hrát s kartami, které nám život rozdal. Některé události nás prostě definují a je potřeba je přijmout. Ale to neznamená, že se s nimi nedokážeme poprat s láskou, pokorou, vděčností a že nedokážeme zahrát dobrou, čistou a zábavnou hru. Naopak. Dokážeme! A tahle hra z nás dostane to nejlepší.

Jak poznáme odvahu budovanou dovnitř od té, kterou odevzdáváme ven?

Odvaha budovaná směrem dovnitř do hloubky našeho nitra nás povznáší a vzbuzuje v nás emoce lásky, kdy jsme na sebe pyšní, kdy se něčemu postavíme a dokážeme to! Vzbuzuje v nás pokoru k životu a smích. Vzbuzuje v nás husí kůži a cítíme, jak nám padají okovy, které nás držely při zemi.

Rosteme a cítíme se silní. Cítíme se silnější víc a víc, až nakonec uslyšíme ten kouzelný moudrý hlas, který jsme tak dlouho neslyšeli – intuici. A věřte mi, že tohle setkání vám navždy změní život. Najednou propouštíme mozek z pozice šéfa našeho života, protože buďme k sobě upřímní, na tuhle pozici prostě neměl. Odvaha budovaná dovnitř vám dovolí prozřít, jako byste dokázali nahlížet do niter druhých a dokázali rozpoznat následky, které dané situace budou mít.

Pamatuji si, kdy jsem objevila tohle všechno, o čem vám dnes píšu a byl to nejtěžší den v mém životě. Protože jsem vždycky, už odmalička, co si pamatuji, měla jediné opravdové přání – mít velkou milující rodinu. Nic jsem si nepřála víc, vlastně nic jiného jsem si nepřála. V den, kdy jsem pochopila, že musím budovat svou odvahu tak, aby mě povznášela a ne ničila, jsem musela opustit celou svou rodinu, abych ochránila svoje děti.

Nezbyl mi nikdo, kromě mých dětí, které na mě spoléhaly a já neměla nic, kromě domu s hypotékou, na kterou jsem ani neměla peníze. Jenže jsem uviděla nitro lidí, kteří mě celý život učili přesně pravý opak toho, co jsem cítila já uvnitř a v tu chvíli jsem věděla, že jim musím vzít ten zdroj ničení, který je nutil ničit – a to jsem byla já. Já jsem byla ten zdroj. A čím víc jsem byla lepší člověk a tvrdě jsem pracovala, tím víc je to nutilo ničit mě.

Vzala jsem jim zdroj a vybudovala svou odvahu uvnitř. Celý svět mi padl k nohám, v dobrém slova smyslu a já poklekla před světem. A není nic víc, než žít v síle odvahy, která vybuduje bezpodmínečnou lásku.

A proto vím, že krok po kroku dokážete vybudovat odvahu tím správným směrem a pak prozřít, stejně jako jsem to dokázala já. Svým prozřením však vysvobodíte sami sebe, ale také ty, kteří páchají zlo, protože jim to už nedovolíte. Peníze jsou energie. Přijdou v pravý čas. Nemusíme je dávat na první místo svých životů, ani na druhé, ani na třetí. I tak jich přesto můžeme mít dostatek.

Odvaha, budovaná směrem ven, nás ničí. Nutí nás trpět v bolesti, nutí nás věci vydržet, protože jsme možná byly vychovaní jako ty hodné dcery, co poslouchají a jako synové, jejich pouto s matkou je příliš pevné. Jsme trosky. Mlčíme, protože pak to „méně“ bolí. Máme strach, který nás ničí, ale když ho nepřekonáváme, ničí nás mnohem silněji. Soudíme druhé a náš hlas intuice je pohřben tak hluboko, že už ani netušíme, že ho máme. Chceme politovat. Jsme oběť a taky se tak cítíme. Jsme nemocní a nemůžeme se uzdravit. Žijeme v ducha prázdném manželství a neodejdeme, protože bychom museli začít znova, možná s prázdnou kapsou, mít peníze je přece víc, než zažívat motýlky v břiše – jenže se pleteme. Nevíme, že když to pustíme, bude nám toho dáno mnohem víc.

Upadáme hlouběji a hlouběji. Jenže o tom, kdy už to stačí, rozhodujeme sami. Pamatujte, vždy se můžete zvednout a dokážete to dokonce úplně sami, budete-li chtít. Protože většinou si teprve vztahy s lidmi, kterým můžete věřit, musíte vybudovat. Často teprve přijdou, až jim uvolníte místo ve vašem životě. Ale přijdou, to mi můžete věřit.

Mějme odvahu budovat tu odvahu správným směrem, která nám dovolí mluvit a sdílet své bolesti nahlas. Už přestaňme skrývat. Ukažme, kdo jsme a budujme svůj život do pravdy. Mějme odvahu žít v pravdě, vězme však, že ta pravda se může měnit, protože se nedokážeme stát pravdou ze dne na den. Rosteme jako květina ze semínka a chvíli potrvá, než vykvete. Dovolme si chybovat a odpouštět si. Nehlásejme svoje názory, když nejsme ukotvení ve svém životě.

Dávejme svou odvahu do vytvoření hodnot, které se stanou naším odkazem pro naše děti. Buďme milujícími rodiči a objímejme je. Dovolme jim být tím, kým chtějí a zároveň jim udávejme hranice, které sami dodržujeme. Nic jim nedokáže nahradit lásku a kvalitní chvíle, kdy jim dovolíme být našimi dětmi. Mluvme o tématech, které dříve znamenaly ostudu, protože lidé berou životy druhým, protože jsou ztracení a smetení z cesty.

A jste li nyní v životě v situaci, kdy cítíte, že nebudujete odvahu, která vás posílí, a nevíte, jak s tím  začít, udělejte tohle: Zbavte se co nejvíce materiálního světa. Nepotřebujete ho. Stačí mnohem méně, než máte. Choďte do přírody a ležte v trávě. Zapomeňte na vysedávání v kavárnách.

Nenakupujte milion věcí, které ani nepotřebujete, abyste utišili bolest své duše. Dejte si třeba mrkev. Pusťte si hudbu a dýchejte. Seďte ve tmě. Odstěhujte se od psychopatů, kteří vás ničí a pak se omlouvají za něco, za co se už omlouvali desetkrát před tím.

Objímejte stromy. Běžte do nemocnice za nemocnými dětmi. Udělejte cokoliv, co vás na vaši správnou cestu života vrátí zpět. Postavte se strachu. Dělejte to, čeho se bojíte a dokažte sami sobě, že váš strach nebyl oprávněný. Dosaďte na svoje velitelství intuici a mozku dejte nové místo tam, kde na to stačí a kde bude excelovat.

Dokážete to. Posílám vám sílu s přáním, abyste dokázali udělat první krok a vytrvali.

Barbora Ujčíková

Úvodní obrázek od Gerd Altmann z Pixabay