Ačkoliv většina mých pracovních aktivit souvisí s auty, mám rád i letadla a zajímám se o ně. V rámci své činnosti motoristického novináře a porotce Auto roku v České republice docela často létám, ale většinou v rámci Evropy či přilehlých ostrovů, například Islandu, kde jsem byl nejdále na testovacích jízdách.

Bývalé letadlo snů je už v muzeu

Mezi letadly mě, kromě již nepoužívaných nadzvukových dopravních letadel Concorde, které je možné vidět spolu s konkurenčním TU-144 v muzeu Sinsheim, fascinují zejména velká letadla. Během mého prvního linkového letu, před 15 lety do Chicaga, jsem měl to štěstí letět jedním z nich, Boeingem 747 „Jumbo jet“. Byl to vlastně můj druhý linkový let, protože jsme na něj přestupovali v Amsterdamu, kam jsme přiletěli malým (tehdy ještě vrtulovým) letadlem.

V muzeu si můžete prolézt i legendární „Jumbo jet“

Později jsem si legendární „Jumbo“, které je v přední části dvoupatrové, prošel celé v technickém muzeu Speyer, kde je možné se dostat i do nákladního prostoru pod spodní palubou. Druhý z velkých letounů, Airbus A380, který je dvoupatrový dokonce v celé délce, mi ale unikal. Na krátkých letech, kde většinou létám já, jeho použití nedává smysl.

Když jsme v redakci fDrive.cz řešili, že bych měl letět na autosalon do Pekingu, cítil jsem příležitost si tento sen splnit. Do Číny se většinou létá přes Blízký východ a právě Emirates Airbusy A380 používá a dokonce s ním létal i mezi Prahou a Dubají. Byla to vlastně jediná linka, na které tento stroj do Prahy létal. Kvůli konfliktu na Blízkém východě se ovšem lety přes tuto oblast zrušily, takže nakonec byla jen možnost letět přes Paříž.

Dreamlinerem v business class

Z Paříže do Pekingu létá Air France Boeingem 787-9 „Dreamliner“, což je také velké letadlo, byť menší než zmíněné obří kolosy. Je ale výrazně modernější. Říkal jsem si tedy, že i to bude skvělá příležitost si vyzkoušet velký stroj a to rovnou v business class.

Začínáme v Praze, kde jsme raději s velkým časovým předstihem oproti běžným zvyklostem na krátkých letech. Ale jelikož je to dlouhý let, navíc mimo EU, tak je lepší mít rezervu. Ostatně, čekání v business salónku, kde si můžu dát co hrdlo ráčí, je příjemné. Zároveň mohu před odletem ještě udělat nějakou práci. Malým Airbusem se přesouváme do Paříže, kde následuje dokonce 5hodinové čekání v Business salónku, ale je dobré mít rezervu. Jednak pro případ zpoždění prvního spoje a také kvůli tomu, že v Paříži opouštíme Shengenský prostor, takže je potřeba počítat i s kontrolou.

Čekání v Paříži bylo také příjemné

Po občerstvení a zpracování nějakých úkolů pro můj projekt PanemVozu.cz se přesouváme ke gatu a nastupujeme do „Dreamlineru“. V business class má každý svoji oddělenou kóji, kde má oproti běžným sedačkám výrazně lepší soukromí a u každého místa je balík věcí na spaní. Je v něm potah na lůžko, polštář, deka a textilní pantofle. To proto, že sedačku je možné sklopit na lůžko. A jelikož letíme přes noc, tak se to rozhodně hodí.

Po nastoupení letušky prochází Business class a každý dostává informační brožuru A4 pootevřenou na stránce s představením posádky. V té je samozřejmě i menu a další důležité informace. Zároveň dostáváme i malé toaletní taštičky, kde máme zubní kartáček, malou zubní pastu nebo „klapky“ na oči, aby nás nebudilo světlo.

Zpočátku si čtu, dodělávám nějakou práci na počítači a po dvouchodové večeři využívám možnosti vyčistit si zuby a jdu spát. Nastavuji si tedy sedačku do polohy lůžka, využívám obsahu balíku věcí na spaní a uléhám. Dávám si i „klapky“ na oči, aby mě ráno nebudilo světlo, protože budíček na snídani je až 2 hodiny před přistáním, tedy cca 13:30 místního času.

Je to skvělé, ale ne pro člověka s nadprůměrnou výškou

Spaní sice není ideální, ale je to tím, že měřím 192 cm a i když se na lůžko vejdu, místo je pro mě poněkud stísnění. Je to ale mnohem lepší, než kdybych měl spát na klasické sedačce. Během noci se často budím a potřebuji změnit polohu. Nakonec se budím ještě před budíčkem (pokud bych nechtěl snídani, mohl bych ho večer i odmítnout), jakž-takž odpočatý. To, že nejsem dokonale vyspalý je možná i dobře, protože mi nebude dělat tak velký problém večer usnout o 6 hodin dříve.

Zjišťuji, že ty klapky na oči nejsou úplně nutné, protože letadlo má evidentně zatmavovací okna, takže je uvnitř téměř tma, přestože venku je už světlo. Probouzení ale trochu působí jako uvnitř nějaké sci-fi kosmické lodi na cestě ke vzdálené planetě, jak všichni ve svých kójích postupně vstávají. Dávám si snídani, ke které máme na výběr mezi míchanými vajíčky a lososem. Volím to první. Po snídani se už blížíme k přistání, takže na velkém displeji před sebou sleduji polohu letadla na mapě. Mohu si také přepínat různé pohledy, včetně pohledu z kokpitu.

Kdybych letěl přes den, vyzkoušel bych tento zábavní systém více, ale takto byl ideální režim, kdy jsem využil hlavně lůžka. Ale třeba cestou zpět, kdy poletíme přes den, vyzkouším i jiný pohled na cestování v Business class Boeingu 787. Každopádně, tato cesta byla nad očekávání příjemná a pohodová, za což vděčím nejen prostorovým možnostem stroje, ale i skvělému přístupu palubního personálu.

Marek Tomíšek