Dnes vám chci, milí čtenáři, stručně, avšak do hloubky, napsat článek o tom, že láska a dobro není jen jedna z cest, které si můžeme pro svůj život vybrat. Můžeme si myslet, že jít po cestě lásky je rozhodnutí stejně jako vydat se po cestě nenávisti. Avšak vězme, že existuje pouze jediná cesta a to je cesta lásky, vděčnosti, odpuštění, laskavosti, víry a odvahy. Jiná cesta není. Ukážu vám to v tomto článku.

Představme si život jako džungli, krásnou, bezpečnou a zároveň nevyzpytatelnou, plnou nástrah a zkoušek. Napříč džunglí vede jen jediná cesta, i když je jen na nás, jestli po ní půjdeme a zažijeme opravdový život anebo půjdeme do džungle, kde nás čeká dobrodružství, které jsme si zřejmě vůbec nepřáli.

Jako malí jdeme po jediné cestě. Cestě lásky, a když se stane, že z této cesty sejdeme, stane se vždy a všem to stejné. Ztrácíme se najednou v zarostlé džungli. Bloudíme, hledáme, sekáme rostliny okolo sebe, abychom prošli. A i když občas svitne závan lásky, najdeme palouk, kde si lehneme, možná potkáme někoho skvělého nebo uvidíme něco dokonalého, co nám dá naději, zjistíme, že prodírat se porostem nám bere všechnu sílu, dává strach. Nedokážeme si nic z toho skvělého užívat dosyta, něco chybí.

Jsme zranění fyzicky, a vzdalujeme se sami sobě. Bloudíme spolu s dalšími lidmi, avšak vždycky mezi námi něco stojí. Spatříme člověka a doufáme, že nás zachrání, že nám dodá sílu, lásku, odhodlání a čekáme to i přesto, že on sám je stejně vyprahlý po lásce jako my.

Všude okolo číhá nebezpečí, protože my jsme v nastavení „bojovat o přežití“ a tak každá naše buňka cítí stres a adrenalin, který přichází častěji, než klid. Stres burcuje náš nervový systém, což se dlouhodobě nedá unést.  Chřadneme, vše nás bolí, onemocníme z nedostatku toho, po čem naše duše prahne – vnitřní klid, důvěra v zemi, přírodu, v sebe.

A tak čím více se vzdalujeme cestě lásky, tím více nás obklopuje pustina, kde přežít je tak moc těžké. Je to těžší každým dnem víc.

Máme hlad, protože toužíme po objetí a aby nás někdo měl rád. Chybí nám láska. Potkáme ztracené přátele, jenže velmi brzo zjistíme, že i jim chybí láska a tak strádáme dál a víc a zásah je hlubší, než jsme tušili, že je to možné. Jsme zničení my samotní, ale také ubližujeme druhým, protože po nich chceme to, co sami nemají a zlobíme se na ně.

Jsme ztracení v sobě samých, je nám zima. I kdybychom měli tu nejteplejší deku na světě, nestačí nám. Naše duše totiž strádá a to nelze přehlížet příliš dlouho. Začínáme být dezorientovaní, už nevíme, kdy nás mozek šálí a kdy mluví pravdu. Myslíme si, že musíme věřit svému mozku, jenže netušíme, že už mu nefungují nervová spojení správně, protože je na pokraji sil a selhává kvůli neustálému vypětí a tlaku, kterému jsme ho svými rozhodnutími vystavili. Mnoho stejně ztracených lidí nás napálilo, využilo naší důvěry pro svůj prospěch, lhalo nám, podvádělo, protože i jim už mozek nenapovídal správné věci dle hodnot, které nás mohou vysvobodit a které najdeme na té jediné cestě, kterou jsme opustili.

Možná jsme už i uvěřili, že všichni lidé lžou a jsou ztracení. A pak najednou uvidíme člověka, který se na nás usměje a podá nám ruku. Obejme nás a dá nám šanci, řekne: „Vrať se zpět na cestu! Bude to možná těžké. Ale ty to dokážeš a já ti pomůžu!“ A v tu chvíli se musíme rozhodnout.

Může to být pravda a nemusí. Mnoho bylo těch, kteří nám chtěli podat pomocnou ruku a dopadlo to špatně. Srazilo nás to opět na zem, když jsme zjistili, že nám nepomohli tak, jak jsme si mysleli a žádnou lásku nám nedali, jak slibovali.

Ale také to může být láskyplný člověk, který nám ukáže směr. Na cestu se pak už musíme vrátit sami svým úsilím, protože to bude chtít hodně odvahy a uzdravení se z bolesti, kterou jsme v džungli prožili, ať už fyzické, nebo emocionální. A tu za nás uzdravit nikdo nemůže.

Musíte jednat, dělat věci, učit se. Trvat na tom, co je správné, bez ohledu na následky. Je těžké začít, ale ještě horší je setrvat v tom, co nás ničí a bere nám to nejcennější, co na světě máme – vnitřní klid. Díky němu totiž opravdu žijeme, nejen přežíváme. 

Láska je jako vesmír

Víte, láska je jako vesmír. Tvoří ji miliony hvězd, a každá z nich je důležitá, podstatná pro celek. Počet těchto hvězd určuje to, jak moc bude nebe svítit. Dnes vám chci povědět o hvězdě jménem: Láska je uvnitř nás a souvisí s cestou života, o které jsem vám nyní psala. Povím vám o tom, co už mnozí tuší, že nikdo nám lásku nemůže dát, pokud ji sám v sobě uzavřel, schoval, sám ji už nepoužívá. Nikdo ji po nás nemůže vyžadovat v žádné podobě, protože pak to není láska, ale tlak, nucení, odebírání vlastní hodnoty.

Když je opravdu láska v nás, necítíme se osamělí, i kdybychom byli na všechno úplně sami. A pokud se cítíme smutní, je to v pořádku, i to se stává. Jsme jen lidé. Avšak láska nás spojuje energií, která nám nedovoluje zažívat osamělost déle jak chviličku, protože cítíme touhu dávat a vždycky se vmísíme tam, kde je nás třeba a cítíme se potřební.

Pokud milujeme, nezáleží nám na počasí, zda prší, nebo je krásně. Žijeme vděčností a kouzlem okamžiku teď. Je potřeba i slunce a stejně tak déšť.

Pokud milujeme, dokázali jsme odpustit těm, co nám způsobili bolest. Minulost zanechala jizvy, které už ale nebolí, protože láska je uzdravila. Uzdravení zjistíme tak, že se můžeme vrátit na stará místa, kde jsme trpěli a přesto cítit štěstí, protože bolest je navždy pryč. Můžeme klidně potkat člověka, co nám ublížil. Možná s ním nechceme mluvit, ale když ho v davu vidíme, je to pro nás v pořádku a necítíme nic víc, než lásku, vděčnost, smíření. Jsme celiství, neporušení, svobodní, silní, odhodlaní.

Někdy nám může „dojít dech“, můžeme plakat a cítit se slabí. V nitru však stále převládá vnitřní klid, že vše bude zase dobré. Odpočiňme si. Nehoňme se za něčím, pro co nemá smysl žít. Nehoňme se za materiálem, když naše vztahy chřadnou. 

Trvejme na tom, co je správné, bez ohledu na následky. Budujme to, co se nedá koupit penězi.

Trvat na tom, co je správné vždy a všude je cestou k mnohem větší míře lásce, než jsme možná dosud kdy zažili. Prostě víme, co je správné. Uvnitř to víme. Čím dál častěji vidím lidi uvězněné ve svých životech, přesvědčení a nucení do toho svou lásku dokazovat druhému.

A tak vám chci říct, že láska existuje v nás uvnitř a ten, co nás nutí stále mu ji dokazovat, uzamkl tu svou v sobě hluboko a zapomněl k ní kód, kterým ji zase otevře. To už ale není náš boj. Pojďme si to říct. Nedovolme se donutit k boji, který není náš. Nemůžeme bojovat za nikoho jiného, aby odemkl své srdce. Lásku nemusíme dokazovat druhému, aby samotná láska měla šanci existovat. Cítíme ji k druhému, není to však podmíněno tím, co druhý chce, abychom dělali.

Dokonce s tímto člověkem ani nemusíme fyzicky být. Láska nepočítá čas, který s tím daným člověkem strávíme. Láska je v nás a my můžeme milovat každého, i když je možná tisíce kilometrů daleko. Možná už ho nikdy nespatříme. I tak ale žije v našich srdcích, protože k němu chováme lásku.

My víme uvnitř, co je správné. Stačí jen klást správné otázky, abychom zjistili své vlastní odpovědi. Ty nám prostě nemůže nikdo dát. Nemusíme si říkat věty typu: „Mělo to tak být.“ Protože i když nás těžkosti učí, jak být silnějšími, mohly se „věci“ udát vlastně úplně jinak, pokud bychom se rozhodli jinak. A pokud jsme se rozhodnout nemohli, dělo se to z nějakého důvodu, který je občas potřeba jen přijmout. Tolerovat. Zřít. Postavit se mu čelem a prokázat odvahu a sílu, že přesto, co se děje, my uděláme správnou věc.

Věřte mi, že víte, co je správné, když vám položím nějakou otázku, třeba: Když žijete s násilným protějškem a vy i děti trpí, odejdete, i když je to težké, anebo zůstanete? Je těžké vzít děti a jít, bez peněz, bez přátel. Ale když zůstanete, děti poznají jen násilí a to nikdy není dobré. 

Když je teenager agresivní, protože hraje hry na mobilu, co uděláte? Protože když mu je zakážete, bude agresivnější ještě víc! Je těžké se tomu postavit, dát zákaz, vzít ho do přírody a obětovat tomu hodně času, který budete muset někde najít, ale věřte mi, ještě těžší je dívat se na své dítě, jak je agresivnější víc a víc, protože závislosti sílí každým dnem.

Zkuste si položit další otázky sami. Věřím, že správné odpovědi máte uvnitř a věřte mi, že když uděláte správnou věc, všechny hvězdy se spojí v to stejné dobro, pro které jste jednali vy.

Dobro. Pro to stojí se za něj postavit, protože naše děti ho potřebují. 

Můj syn chce být hasič. Mnoho lidí mi řeklo: „No jen to ne, takové nebezpečné povolání!“ Jenže kdyby jejich dítě sedělo v hořícím autě, budou spoléhat na jediného člověka – hasiče. Už nikdy by tuto větu neřekli. I když vím, že to myslí dobře, co myslíte, jak mám jednat já jako máma? Vím, co je správné. Pro mě, pro něj, pro dobro světa. Správné je podpořit ho, připravit ho. Co když to všechno, co musel zažít a ta všechna odvaha, kterou prokázal jako malý, to celé těžké období, které zažívá teď, se děje proto, aby jednou někomu zachránil život?

Nejsem přece jeho máma od toho, abych mu říkala, jak má žít. Jen mu ukazuji, jak žiju já. A proto vždy jednám v souladu, bez ohledu na to, jak moc musím pracovat sama na sobě. Přeji vám se srdce, abyste svým dětem ukazovali, jak moc je důležité následovat dobro a trvat na něm bez ohledu, že je to težké. Protože ta prvotní těžkost se promění v lehkost, která vám přinese vnitřní klid.

Barbora Ujčíková

Obrázek od Pixabay.com