Poslední dobou si kladu tuto otázku velmi často, jako máma svých dětí, ale také jako člověk, který s rodiči pracuje. Proto tento článek píšu pro vás a to velmi osobně, jako svůj vlastní náhled na rodičovství dnešní doby.

Bude možná opět trochu jiný. Nenajdete v něm ani tak návody, jak být dobrým rodičem pro své děti. Spíše vám chci předat důležitost toho, jak být dobrým rodičem ve svých vlastních očích, ve své vlastní hodnotě a ve své morální pravdě.

Rodičovství se dnes zdá těžší víc, než kdykoliv jindy, protože my, jako lidstvo, jsme velmi často „rozbití“ ze svého vlastního dětství, plni traumatu a bolesti, které jsme si nikdy neuzdravili. Máme strach být rodičem. Máme strach dělat stejné chyby, nebo naopak nevědomě plníme vzorce svých rodičů, které nám samotným přináší utrpení. A když přijde chvíle, kdy se rodičem opravdu staneme, téměř všechna traumata se nám otevřou. Nespíme a začínáme cítit obrovskou zodpovědnost, která se na nás náhle svalila. Zodpovědnost sami za sebe, za náš společný partnerský vztah, který se od základů transformuje, za nový život dítěte, za roli táty – živitele a ochránce rodiny – nebo roli mámy nejdůležitější osoby v životě malého človíčka, který nás potřebuje 24 hodin denně.

Není to snadné a vlastně nikdo nikdy neříkal, že bude. Možná nám nikdy nikdo ani neřekl, co je důležité ve vztazích, v mateřství, v manželství a doslova čerpáme jen z toho, co známe z dětství. Ale věřte mi, když dokážeme být dobrými lidmi ve svých srdcích s opravdovou láskou, postavenou na pevných základech, nemusí být rodičovství každodenní boj. Naopak.

Být dobrou mámou je dar, který jsem vždycky věřila, že mi bude dán. A co vy? Věříte v takový dar rodičovství? Já jsem víru měla, avšak moje odhodlání bylo ještě větší a věděla jsem, že být mámou se chci učit každičký den svého života, ať se stane cokoliv. I když jsem netušila, jaká požehnání mě čekají a že mnoho lidí ztratím, abych nalezla to opravdové štěstí – bezpodmínečnou lásku a vděčnost za své zdravé děti.

Ne každý tuto víru má, ale vězte, že vaše děti potřebují, abyste ji v sobě probudili. Občas nám spadnou do klína dokonalé věci, situace a lidé, avšak ty nejkrásnější dary dostaneme, když pro ně uděláme to nejvíc, o čem možná ani netušíme, že jsme toho schopní. Vzdáme se toho, co si přejeme nejvíc, dávat lásku, být tu pro druhého, obejmout, kdy potřebuje, pohladit, když pláče, mít energii, když jí srší ten druhý. Nejbohatší jsme, když to uděláme nezištně, z lásky, pro člověka, který je zranitelný a spoléhá na nás.

I když každý máme jiný příběh a žijeme život v odlišných podmínkách, cosi důležitého nás spojuje – lidskost. A to považuji v rodičovství za základní kámen, na kterém je třeba vztah rodiče a dítěte stavět, ať už bezpodmínečnou lásku teď cítíte, anebo jste na pokraji sil a nevíte, jak dál.

Povězte, považujete to, jak vedete své děti, za lidské? Co vše dokážete nechat z vašeho života odejít, abyste se stali dobrým rodičem pro své děti? 

Co to vlastně znamená být dobrý rodič? 

Pro mě osobně to znamená nikdy nikdy nezažívat pocit viny – vážit si sama sebe a být pyšná na svá rozhodnutí, která dělám v souladu s hodnotami a láskou k sobě a svým dětem. Dnes tu vedle mě sedí teenager kluk i holka, čtyřletá princezna a proto vám mohu upřímně říct, že každé období je kouzelné úplně jiným způsobem.

Stejně jako všechno na této zemi, i rodičovství vyžaduje čas na růst. Když jsou děti malé, každý večer se potřebujeme podívat do zrcadla, uléhat do postele s vděčností, že jsme to zvládli – lidsky.

Děti nepotřebují tresty, ani výprask. Potřebují lásku, která je jim k dispozici 24/7 a mohou čerpat tak často, jak si jen vzpomenou a to bez ustání, do věku cca 6 let. Když děti rostou, osamostatňují se a budují přátelství, víru v sebe a touží po podpoře, vyslechnutí, přátelství, ale také potřebují pevnou oporu v udržení hranic, které si ony sami nedokážou dát.

Není to snadné. Přesto však máme zodpovědnost být tu pro ně a být majákem v bouři za každé bouře. Protože nedokážeme-li to, naše děti ztratí směr.

Máte někdy pocit, že nemáte sílu dávat 24/7 lásku, podporu a sílu svým dětem? Pak vám chci připomenout, že rodičovství je růst. Dejte do toho vše, aby rostla vaše láska každým dnem, protože bolesti a traumata dítěte vznikají tak lehce a rychle. Bohužel už ne tak jednoduše se uzdravují. Budujte lásku, vyživujte, tvořte, hýčkejte, ochraňujte, nemyslete si, že se ochrání sama. Její síla je určena velikostí vaší trpělivosti a silou vnitřního klidu.

Když se narodily děti mě, netušila jsem, že ztratím všechny, kteří jsou v takovém případě většinou po boku. A vím, jaké to je, být s dětmi denně celý čas, celé roky. Mnozí si myslí, že jsem si to vybrala. Pravdou je, že jsem to přijala a přestala bojovat v boji, který nebyl můj. A to je rozdíl. Každý večer jsem uklidila celý dům, když spaly a pak se podívala do zrcadla. Usmála se a byla jsem pyšná, protože jsme to zvládli společně s mými dětmi.

Abych večer na sebe pohlédla do zrcadla a dokázala být na sebe pyšná, byly pro mě přijatelné určité věci. Každý den jsem dětem odmalička vařila čerstvá jídla, brala je dvakrát denně ven na procházky a hřiště, hrála si s nimi, cvičila, masírovala jim nožky, každý den je pohladila po tváři, zazpívala jim naši ukolébavku, objímala je do usnutí.

Když mé děti rostly, moje přijatelné „věci“ povyrostly také. Každý den jsme šli ven a povídali si, učila jsem je vzájemné komunikaci mezi sebou. Věnovala jsem čas oběma, ale také každému zvlášť. Učila jsem je lásce k životu. Objevovaly jednoduchá tajemství všedních dní, která mohou být uvolňující pro mysl a jsou potřebná pro život. Uklidit si prádlo do skříně, dát pejskovi jídlo, zalévat zahrádku, starat se jeden o druhého, držet spolu, být si oporou, uklízet hračky.

Dnes, když prochází tím nejdobrodružnějším a nejnáročnějším obdobím, se vše, co je učím, vyšplhalo do mých osobních výšin, které jen dotváří základ, který jsem budovala celé roky před tím. Učím je lásce k sobě, svému tělu, k lidem i zemi. Dělám jen to, co je podle mě správné a s čím souzní má duše, protože mé děti mě pozorují, neustále a dokonale.

Nekouřím, nepiju, nic na světě mě nepřinutí napsat nehezký komentář v online světě. Učím své děti v lidech vidět lidskost, jedinečnost a odvahu povzbuzovat druhé. Vždy přemýšlím nad tím, že to, co říkám a dělám má následky a než něco povím, zamyslím se nad tím, co to druhým přinese. Radost, vděčnost, úzkost, či bolest? Je třeba to říkat, chce to má duše?

Lidé jsou odrazem sebe samých. 

To, co si dovolíme myslet, co říkáme, co děláme, co cítíme, tím jsme my. Ne ti druzí. Mohu si myslet, že mluvím o druhých, avšak vždy mluvím jen o sobě, o tom, co znám, kým jsem, co žiju. To učím své děti.

Vysvětluji jim, že moje láska k nim se nemění ani ve chvílích, kdy musím rázně říct: „Ukliď si pokoj!“ Protože to, že jsou ve věku, kdy se jim nechce nic dělat, nemá nic společného s mou láskou k nim. Nemusí soudit sami sebe a myslet si: „Nejsem dost dobrý/á.“

Dokonce jsem začala psát svým dětem deník – každému zvlášť, který vysvětluje situace z mého pohledu mámy. Jednou, až budou dospělí, jim ho dám. Protože vím, že právě to uzdraví mnohé, co teď mohou cítit jako křivdu.

Věřím, že jen my – každý jeden z nás – dokážeme přijít na to, jak být dobrými rodiči. Můžeme se samozřejmě naučit nějaké „techniky“ komunikace a v různých kurzech se naučit něco víc o vnímání dětí. Avšak to, co funguje jednomu rodiči, nemusí fungovat druhému. To, jakým způsobem učím své děti já, nemusí fungovat jiným rodičům, protože všichni máme svůj jedinečný životní příběh, charakter, traumata. Každý z nás si nese požehnání z minulých generací, stejně tak i bolest. Mohou se odehrávat „filmy“ na pozadí našich duší, které nedokážeme vidět pouhým okem a nedokážeme je rozpoznat. Avšak to neznamená, že neexistují. Těmi „filmy na pozadí našich duší“ myslím různá traumata, zatížení z minulosti nebo převzaté životní otěže předešlých generací.

„Život v pravdě a lidskosti“ nyní vyhrál první místo v závodě a převzal tu nejvyšší pozici mého rodičovského učení. A věřím, že je třeba v rodičovství vidět cíl, abychom prozkoumaly různé cesty, které nás do tohoto cíle dokážou úspěšně a ve zdraví přivést.

Stále máme totiž šanci být něčí hrdiny a to přece chceme. V koutku duše po tom každý toužíme. Už dávno jsem pochopila, že se nemusím snažit být dost dobrá pro lidi, kteří nejsou dost dobří sami pro sebe. Rozhodla jsem se však stát se nejlepší verzí sama sebe pro své děti. Nedojdou mi síly. Protože hrdina se vždycky nakonec zvedne a dokáže to – ať se jedná o cokoliv.

Když duše zavelí, všechno musí stranou – všechny strachy a obavy, vyčerpání, bolest, zlé myšlenky… všechno.

Pamatuji si, když jsem pracovala ve svém kosmetickém saloně, na lehátku ležela klientka, kterou jsem ošetřovala. Přišla moje čtyřletá dcera a prosila, že si chce pustit pohádku. Odmítla jsem, protože neuplynula oni hodina od vypnutí pohádky, na kterou se dívala ráno. Začala hodně plakat, což se moc nehodí, když vám tam odpočívá klientka a těší se na masáž. Bylo by jednodušší dovolit dceři pohádku, aby byl klid. Jenže to není v souladu s „mými nastavenými věcmi“. A tak jsem dceru pochovala, klidným hlasem jsem jí pověděla, že se nějak domluvíme, půjdeme se prvně vyčůrat, nakrájíme nektarinku na svačinku a pak se uvidí. A přesně tak jsme to udělali. Vrátili jsme se spolu do salonu, chvilku stála u mě a pak si šla hrát.

Ve skutečnosti totiž nechtěla pohádku. Chtělo se jí čůrat a potřebovala ovoce, které každé ráno nebo nejpozději na dopolední svačinku dostává. Klientka se usmála a pověděla mi: Psychologii dětí máš teda „zmáknutou na jedničku!“

Víte, někdy stačí pochopit, že děti, jakéhokoliv věku, ještě nedokážou plně pojmenovat, co je trápí a s čím potřebují pomoci. Na nás rodičích je, abychom to, jako dospělí a vyzrálí lidé, rozklíčovali a pomohli danou situaci dětem vyřešit. A to i tehdy, když se to nejméně hodí. Děti potřebují naši pozornost a čas. Často právě ten, který si myslíme, že budeme mít pro sebe. A o tom je ta pravá rodičovská láska. Dokázat se vzdát toho, co potřebujeme možná nejvíc – čas pro nás – rodiče. Ten přijde, v pravý čas.

Přeji vám jen lásku a mnoho sil, abyste se dokázali každý den podívat do zrcadla, usmát se a říct si popravdě: „Spolu jsme to dnes dokázali!“

Barbora Ujčíková

Úvodní obrázek od Surprising_Media z Pixabay